Mýtus 1: Supervize je nástroj pro řešení problémů a konfliktů.
Řada příjemců supervize zažila jen situace, kdy na supervizi řešíme problémy, potíže a konflikty. Je to logické, ty poutají největší pozornost, a proto se také nejčastěji objevují jako témata supervize. Supervize má však širší záběr a funguje i v jiných než problematických a konfliktních situacích.
Jak je to doopravdy?
Supervize je prostor pro reflexi. Vychází z přesvědčení, že pokud něco z odstupu pozorujeme a prozkoumáváme z různých úhlů pohledu, dozvíme se o tom více, a lépe se v tom pak můžeme pohybovat. Skrze pozorování a reflektování se učíme. Je přirozené, že potřebu reflexe přitahují více problematické momenty v naší práci. Supervize však velmi dobře může sloužit i k mnoha jiným účelům, než je řešení problémů. K čemu?
- může sloužit k fixování dobrého, oslavě úspěchů a ukotvení silných stránek,
- může problematizovat zaběhlé a rutinně neproblematické, a tak vylepšovat,
- může učit supervidované o nich samotných,
- může metodicky kotvit dosud nepojmenované.
Mýtus 2: Supervizi nepotřebujeme, až ji budeme potřebovat, zavoláme si supervizora.
Tento mýtus částečně vychází z přesvědčení, že supervize je vhodná jen do těžkých časů, často kombinovaného se situací, kdy se o problémech z nějakého důvodu v organizaci/týmu nemluví. Realitou však bývá, že právě týmy a organizace, které tento postoj zastávají, by supervizi potřebovaly jako pes drbání.
Jak je to doopravdy?
Když už se všichni shodnou na tom, že problém je tak zásadní, že bez supervize to nepůjde, bývá často pozdě. Supervizor není hasič. Je spíše bezpečnostním technikem, který na základě zkoumání toho, co se děje, hledá nejlepší způsoby, jak co dělat, aby nedošlo k ničivému požáru. Nebo odhaluje malé ohníčky, které ostatní nevidí.
Jedním z klíčových parametrů supervizního prostoru je důvěra (mezi účastníky včetně supervizora) a zdravá míra profesního bezpečí, umožňující zpochybňování sebe sama. Pokud tyto parametry nejsou splněny, není možné pozorovat věci z náležitého odstupu a nořit se do hlubin pochybností, bolestí a potíží. Důvěra a bezpečí nejsou automatické, vznikají až v budovaném vztahu. Jakousi základní úroveň umí zručný supervizor (za příznivých podmínek) navodit často celkem rychle, ale ty největší klenoty reflexe se mnohdy skrývají v hlubinách, kam se odvážíme až po mnoha sezeních.
Nárazové využívání supervize je realizovatelné v individuální supervizi, kde je terén mnohem přehlednější a jednodušší. I tam však dlouhodobé doprovázení umožňuje mnohem hlubší učení a změny.
Mýtus č. 3: Každý supervizor musí zvládnout každou situaci.
Supervizor je často vnímán jako superčlověk, superodborník, všehoschopný a všeřešící činitel, který zachrání i situace, se kterými si ostatní nevědí rady.
Jak je to doopravdy?
Supervizor má díky svému odstupu, nadhledu, zkušenosti a vzdělání šanci projasňovat a funkčně ošetřovat i témata a problémy, na kterých si ostatní vylámou zuby. To však neznamená, že může pomoci vždy a všude. Jsou situace, kdy je supervizor více či méně bezmocný. Jedná se například o tyto situace:
- Mezi účastníky supervize je vyhrocený konflikt přerůstající do osobní roviny (pro takovou situaci je vhodnější mediace či facilitace konfliktu).
- Kultura organizace či týmu je vůči supervizi nepřátelská a supervize nemá podporu v managementu (v takovém případě je vhodnější poradenství zaměřené na nastavení supervize).
- V supervizi se objevuje příliš mnoho agend, zájmů či témat, jež se nepřehledně prolínají, a účastníci mají příliš vysoká očekávání.
- V individuální supervizi se ocitne příjemce, který o ni nemá zájem nebo je nepřátelsky naladěn.
Občas se také stane, že supervizor si s příjemci supervize prostě nesedne, chemie nefunguje, není to ve správný čas na správném místě nebo supervizor prostě udělá chybu. I supervize je činnost (z podstaty) nedokonalých lidí a proto je dobré vědět, že jsou supervize skvělé, povedené, běžné, podprůměrné i naprosto průšvihové. Chybou je, pokud v nefunkčním nebo neuspokojivém supervizním vztahu bez reflexe zůstáváme.
Mýtus 4: Nevadí, když…
Nevadí, když supervizor dělá individuální supervizi členům týmu, který superviduje.
Nevadí, když supervizor dělá supervizi více týmům v jedné organizaci.
Nevadí, když je supervizor k příjemci supervize i v jiném vztahu.
Ano, je to často prakticky jednodušší a na první pohled bezpečnější, někdy i levnější. Nemusíme v organizaci pracovat s vícero supervizory. A supervizor je přece profesionál, tak by to měl zvládnout…
Jak je to doopravdy?
Vždycky to trochu vadí, i když i tak se dá dělat dobrá supervize.
Například když někdo z týmu chodí na individuální supervizi často a někdo nikdy, může být pro supervizora těžké zachovat neutralitu vůči všem členům týmu.
Pokud má supervizor v organizaci více supervizních vztahů, může se kdokoli a kdykoli obávat prolomení mlčenlivosti, což oslabuje důvěru. Více paralelních supervizních vztahů tak zvyšuje pravděpodobnost obyčejné lidské chyby supervizora. Když se stane chyba v oblasti důvěrnosti, může to být velmi zraňující.
To, že supervizor má různé vhledy do systému organizace, některé věci blokuje. Vzhledem k tomu, že jedním ze základních nástrojů supervize je otázka, tak (ne)vědění a (ne)vědomost supervizora jsou klíčovými parametry vztahu se supervidovanými. Supervizora, který je na více místech v organizaci „zaháčkovaný“, prostě nenapadají (nebo nemusejí napadnout) otázky, které by jinak zvídavě zkoumal, protože by odpověď prostě neznal.
Důležitým zdrojem supervizorova činění jsou i jeho pocity a dojmy, které zažívá tady a teď v rámci supervize.
Pokud je supervizorova pozornost ovlivňována informacemi z jiných vztahů v organizaci, jsou jak jeho otázky, tak prožívání rozličně atakovány dalšími informacemi a prožitky, a to zase ovlivňuje zaměření jeho pozornosti, reflexe a otázek, tedy supervizní práce…
Zároveň se účastníci supervize velmi obtížně mohou ubránit různým fantaziím o tom, co a jak supervizor s jinými aktéry v organizaci probírá, co od nich ví a co si o tom všem myslí. Takové fantazie se o mnoho silněji vynořují v dobách konfliktů, turbulencí a nejistot, kdy právě nezávislý a bezpečný supervizní vztah bývá nejvíce potřeba.
Je férové také říci, že v některých případech pochopení kontextu může urychlit porozumění a supervizní práci. Supervizor se však stane ve větší míře součástí systému. Jeho nezávislost pak rychleji vyprchá a jeho angažmá v organizaci by mělo mít kratší trvání, než pokud pracuje jen s jedním týmem nebo jedním jednotlivcem.
Navíc tato vícevazebnost vyžaduje permanentní pozornost a ošetřování, aby co nejméně vadila, tedy čas a energii, které by jinak mohly být věnovány samotné supervizní práci.
Autor: Honza Kostečka
2 comments