Sedmý díl seriálu „Splátka dluhu Dorotě Š.“ 

………………………………………………………………………

V předchozích dílech seriálu Splátka dluhu Dorotě Š. jsme vás seznamovali s naším pohledem na limity českého systému sociální práce a také s návrhy na jeho změnu. Jak je patrné z předchozích článků, které jsme publikovali, jedná se o složitý problém, který vyžaduje komplexní přístup a řešení. Proto se v tomto textu zaměříme na to, jakou roli hraje, respektive měl by hrát systém opatrovnictví, přesněji pak opatrovnictví veřejné. Situaci, kdy je opatrovníkem blízká osoba (nejčastěji rodinný příslušník), ponecháme v tomto textu stranou, jelikož má svá specifika.

Systém veřejného opatrovnictví

Právní řád České republiky v současné době neobsahuje zákon, který by se problematice veřejného opatrovnictví věnoval uceleně. Obecná pravidla vztahující se k veřejnému opatrovnictví lze nalézt v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (část první, hlava III, díl 3, oddíl 2). Hlavní úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Ke kultivaci stávajícího systému je nutné soustředit se na systém, nikoliv na jednotlivce. Jako je tomu v jiných pomáhajících profesích, i zde jsou bohužel lidé, kteří by tuto práci dělat neměli. Rozhodně je na jejich práci co kritizovat a v jejich případě víme, jak postupovat, ale neděláme to. Stejně tak jsou lidé, kteří agendu opatrovníka zastávají svědomitě, ale naráží na limity systému, a těm je potřeba pomoci.

Je třeba nezapomínat, že soud jmenuje veřejným opatrovníkem obec, kde má opatrovanec bydliště. Obec dostává příspěvek na veřejné opatrovnictví, jenž je součástí příspěvku na výkon státní správy. Je pouze na rozhodnutí vedení obce, jak peníze přerozdělí a na co budou využity. Obecným principem výkonové platby je platba za úkon, tedy v tomto případě platba za jednoho opatrovance. Na rok 2023 je stanoven příspěvek 30 500 Kč za jednoho opatrovance.

V praxi to znamená, že jsou obce, kde jeden opatrovník v rozsahu celého úvazku zastupuje až osmdesát opatrovanců, nebo naopak obce, kde jsou pod opatrovnictvím jednotky osob a opatrovnická agenda je součástí jiné úřední činnosti. V případě lidí s nižší mírou podpory, kdy komunikace mezi opatrovníkem a opatrovancem nevyžaduje specifické dovednosti a znalosti, může být tento způsob výkonu veřejného opatrovnictví dostatečný a vyhovující. Výkon veřejného opatrovnictví se pak stává primárně úřednickou agendou. Zároveň to vyvolává mylný dojem funkčnosti systému, takže v něm nehledáme rezervy ve snaze zabránit podobným tragédiím jako v případě Doroty Š.

Opatrovanci s nízkou mírou podpory mají totiž často práva omezena v rozsahu, který neodpovídá jejich schopnostem. Opatrovník pak rozhoduje za opatrovance i ve věcech, v nichž to ve skutečnosti není nutné, a je touto agendou zbytečně vytížen. Součástí kompetencí opatrovníka by měla být schopnost rozlišovat priority a specifika ve výkonu opatrovnictví pro člověka s nízkou mírou podpory a pro člověka s vysokou mírou podpory. U lidí s nízkou mírou podpory, ale se zbytečně velkým rozsahem omezení práv, by měl opatrovník dávat podněty soudu ke změně rozsahu svého zastupování, respektive k využívání méně omezujících způsobů ochrany (např. smlouva o nápomoci). Tím by mohl být systém opatrovnictví využíván efektivněji.

Jak souvisí výkon opatrovnictví s předcházením týrání a špatného zacházení?

U lidí s vysokou mírou podpory, často spojené s omezenou verbální komunikací a/nebo specifickými způsoby chování, kteří jsou téměř vždy omezeni ve svéprávnosti a mají jmenovaného opatrovníka, velmi často veřejného, je třeba k výkonu opatrovnictví přistupovat v širším kontextu. Při ochraně jejich zájmů a potřeb je nezbytné, aby byl opatrovník více začleněn do celého systému podpory, který společně usiluje o řešení jejich nepříznivé sociální situace.

Limity celého systému sociální práce se zvlášť zranitelnými osobami jsou poměrně rozsáhlé, zřetelné a dobře zmapované. O to víc je třeba nerezignovat a podnikat kroky k tomu, aby opatrovník byl dalším zdrojem, který má příležitost zachytit důležité signály upozorňující na týrání nebo zvlášť špatné zacházení s opatrovancem.

Veřejný opatrovník jako součást komplexní podpory opatrovance a ochrany jeho zájmů.

Veřejný opatrovník zastupuje zájmy lidí s velmi odlišnými potřebami (lidé s intelektovým znevýhodněním, lidé s duševním onemocněním, senioři s projevy demence apod.) a v odlišných nepříznivých sociálních situacích, což klade vysoké nároky na jeho dovednosti. Vzhledem k tomu, že opatrovníkem se může stát libovolný zaměstnanec obecního úřadu, je třeba počítat s tím, že se v některých případech jedná o poučeného laika. To nemusí být automaticky špatně, jen je třeba, aby si uvědomoval své limity a vyvaroval se rozhodování z pozice moci. Opatrovnictví člověka, který mi nemusí být sympatický, je velmi citlivá a odpovědná role, která si vyžaduje pokoru a také spolupráci s celým systémem podpory konkrétního opatrovance. Je tedy žádoucí, aby opatrovník měl funkční metodickou podporu, která se zaměřuje nejen na obsah opatrovnického spisu, ale také na spolupráci s dalšími zdroji opatrovance a pravidelný osobní kontakt s ním. A to jak na úrovni obce, tak i krajského úřadu a soudu.

Veřejný opatrovník potřebuje mít dostatečnou pracovní kapacitu i na opatrovance, který je „umístěn“ do pobytové sociální služby, protože „umístěním opatrovance“ práce opatrovníka zdaleka nekončí. Spíše naopak. Je nezbytné, aby měl opatrovník finanční zdroje a možnost konzultovat způsoby podpory s externími odborníky, především ohledně opatření omezujících pohyb osob. Díky tomu, že poskytovatel sociální služby povinně vede evidenci o použitých restriktivních opatřeních a jejich provedení, oznamuje opatrovníkovi bez zbytečného odkladu jejich použití (§ 89 zákona o sociálních službách), může se podílet na pravidelném vyhodnocení frekvence a způsobu omezení pohybu.

Oponentura jako součást veřejného opatrovnictví

Jako lektorka se setkávám s nedostatečnou znalostí systému opatrovnictví ze strany poskytovatelů sociálních služeb a/nebo s nedůvěrou vůči systému na základě předchozí špatné zkušenosti. Poskytovatelé mají zkušenost s překážkami ze strany opatrovníka v případě snahy o zapojení klienta a zvyšování jeho kompetencí u lidí s nízkou mírou podpory, kdy je opatrovník převážně v roli autority, ne partnera ve vyjednávání.

Naopak u lidí s vysokou mírou podpory dochází k delegování některých povinností opatrovníka na poskytovatele sociální služby, zejména pak povinnosti udržovat pravidelný kontakt. Bohužel to poskytovateli ne vždy vadí, respektive může to sám podporovat a vytvářet nevědomky koalici proti zájmům opatrovance.

Je společnou odpovědností poskytovatele sociální služby a opatrovníka, aby byl opatrovník aktivně zapojen do ochrany zájmů opatrovance a případně byl i efektivním oponentem, který přináší důležité podněty. Opatrovník potřebuje dostatečnou časovou dotaci a materiální podmínky pro osobní účast při individuálním plánování a jeho vyhodnocování, pro případová setkání v rámci koordinované spolupráce, stejně jako čas na to, aby se aktivně zapojoval do řešení.

Příkladem může být situace, kdy stávající podpora (např. konkrétní pobytová sociální služba) není pro opatrovance vhodná a opatrovník spolu s poskytovatelem o tom informuje obec (sociální odbor), která následně podnikne další kroky směrem ke krajskému úřadu (např. při plánování kapacit sociálních služeb). Bez pravidelného kontaktu s opatrovancem nemůže opatrovník zaznamenat projevy vážně míněného nesouhlasu opatrovance s umístěním v pobytové sociální službě (tzv. detence v sociálních službách), respektive je může nevhodně bagatelizovat.

Celý systém veřejného opatrovnictví si musí být vědom možných střetů zájmů a aktivně s nimi pracovat. Rizikový je především výkon opatrovnictví člověku, který žije v pobytové sociální službě, jejímž zřizovatelem je obec, respektive kraj, v jehož zájmu může být naplnění kapacity sociální služby.

U člověka s vysokou mírou podpory není primárním rizikem to, že by se svým právním jednáním ohrožoval (např. že by se dostal do exekuce), protože k tomu většinou nemá příležitost. Mnohem významnějším ohrožením je, že není sám schopen právně jednat pro zachování kvality života. Proto je nezbytné, aby se kontrola výkonu opatrovnictví zaměřila také na to, zda opatrovník zprostředkovává nezbytné doplňkové služby, podává žádosti o sociální dávky a nadační příspěvky, zajišťuje potřebná lékařská vyšetření, včetně specializované zdravotní péče. V případě pochybností o kvalitě sociální služby podává stížnosti, respektive plní svou právní povinnost oznámit, respektive zabránit možnému týrání svěřené osoby (§ 198 podle 40/2009 Sb., trestní zákoník).

Zapojení poskytovatelů do kultivace systému

Když má poskytovatel sociální služby výhrady, kritizuje konkrétní osobu opatrovníka, ale už nepodniká další kroky k tomu, aby tento systém kultivoval a aktivoval svoje kontrolní mechanismy (zapojením opatrovnického soudu, upozorněním obce na nedostatky ve výkonu opatrovníka). Je důležité, aby se do zlepšení celého systému zapojili i poskytovatelé sociálních služeb tím, že budou znát kompetence opatrovníka a reflektovat způsob výkonu jeho funkce.

Autorka: : Dita Vojířová & kolektiv TUDYTAM

Zdroj obrázku: Milada Vigerova z Unsplash

Přečtěte si více z celého seriálu „Splátka dluhu Dorotě Š.“

Sérií našich odborných stanovisek se zapojujeme do projektu ROK DŮSTOJNOSTI,

My v TUDYTAM plně souzníme s hlavní myšlenkou:

Systém podpory lidí s mentálním postižením nutně potřebuje reformy, které zajistí lepší porozumění mentálnímu postižení a souvisejícímu chování, dostupnou síť komunitních služeb pro všechny a adekvátní podporu formálních i neformálních pečujících.