Jak to začalo?
Martin (32 let) vyrůstal v rodině, kde neměl příliš mnoho podnětů k rozvoji a ani dostatek rodičovské péče a podpory. Někteří z jeho sourozenců vyrůstali v dětském domově. Ve škole neprospíval, možná za to mohlo jeho lehké mentální postižení, ale spíš to byl souběh mnoha faktorů. Jeho matka si na něj půjčovala peníze, a do dospělosti tak vkročil s mnoha dluhy.
Jedním ze způsobů, jak ho „chránit“ před jeho vlastní rodinou, bylo omezit jej ve svéprávnosti, což se na podnět sociální pracovnice městského úřadu stalo. Díky tomu se také sociální pracovnici podařilo mnoho exekucí zastavit. Zároveň Martin získal nárok na invalidní důchod a příspěvek na péči. To jeho veřejnému opatrovníkovi umožnilo uzavřít Smlouvu o poskytování pobytové sociální služby a Martin neskončil na ulici (i když s tím už měl bohužel své zkušenosti).
Vypadá to jako celkem funkční způsob podpory, jehož prostřednictvím se do pobytové sociální služby v minulosti dostalo více lidí. Ale není, protože „ochrana“ byla větší, než Martin potřeboval, a tím ho ve výsledku zneschopňovala. A také nebylo vůbec jasné, zda tato „ochrana“ někdy skončí, přece jen byl již více než 10 let pod opatrovnictvím. Martin měl pocit, že to tak bude už pořád, a proto nemá cenu se o cokoli snažit.
Martin se dostal do pobytové služby, která zajišťovala celoroční péči a primárně byla určena pro lidi s větší mírou podpory. Říká se, že každý má možnost zvolit si, jak bude svoji situaci řešit. Ale říkejte to člověku, který za své dětství a dospívání neměl blízkou osobu, které by důvěřoval a která by ho chránila! I když se pracovníci domova snažili poskytovat jen takovou podporu, kterou Martin skutečně potřeboval, jeho samostatnost se nezvyšovala, spíše naopak, a to i přes potenciál, který byl zřetelný. Martin bojoval proti systému a netušil, že si tímto bojem ubližuje. Chtěl být samostatný, ale jen pokud mu to přineslo výhody a když se mu chtělo. Zdálo se, že Martinovi chybí to kouzelné slovo „motivace“.
Změnilo se něco?
Pomalou, ale vytrvalou sociální prací se povedlo, že Martin začal chodit do zaměstnání a získal odvahu odstěhovat se do bydlení s menší mírou podpory. Veřejný opatrovník bez potíží uvolňoval peníze, ale Martin projevoval nechuť si pro „kapesné“ pravidelně docházet. Dalším nezbytným krokem bylo posílit jeho samostatnost v právním jednání. Získal důvěru k sociální pracovnici Zuzaně, která mu po jeho odchodu z domova nabídla, že bude jeho podpůrce.
Blížilo se soudní přezkoumání Rozsudku o omezení svéprávnosti. Martin se Zuzanou se na něj dobře připravili a navrhli jeho zrušení. Jako bezpečnou „pojistku“ pak soudu předložili Smlouvu o nápomoci při rozhodování, která byla soudem schválena na následující 3 roky.
Happy end…
Podle Zuzany rozhodně ano! Martin má již 2 roky plnou svéprávnost a svým právním jednáním se žádným způsobem nepoškozuje. Samostatně hospodaří nejen s měsíčním příjmem, ale také s poměrně vysokou částkou, kterou mu veřejný opatrovník v průběhu let „ušetřil“. Martin také zaplatil své dluhy. Zuzana si vede deník, ze kterého je zřejmé, v jaké situaci a jak často se na ni Martin obrací. A má radost, když se Martin ozve sám od sebe, když se cítí nejistý a potřebuje se s někým poradit. Martin zjistil, že je pro něj cenné umět si říct o pomoc, a díky tomu se pak nemusí cítit pod „dohledem“, z nějž se v minulosti chtěl vymanit. Záznamy pak při dalším soudním jednání můžou pomoct jako argument, zda Martin podpůrce ještě potřebuje, nebo ne.
Nikoho z okolí Martina by nyní nenapadlo dívat se na něj jako na člověka s nízkou motivací, tendencí zneužívat péči a nechutí cokoliv ve svém životě měnit.
Zuzana je přesvědčená o tom, že tuto změnu nastartovala vzájemná důvěra a hlavně možnost zrušit omezení ve svéprávnosti, které Martin léta vnímal jako nedůstojné, ponižující a které mělo vliv na jeho „nesamostatnost“. Proto si Zuzana troufá říct, že podpůrcovství je jednou z důležitých cest k nezávislosti lidí s mentálním postižením.
Od ledna 2014 máme k tomuto způsobu podpory i legislativní normu zakotvenou v Občanském zákoníku: Podpůrná opatření při narušení zletilého právně jednat: Nápomoc při rozhodování § 45 – § 48.
Dalším krokem by měly být aktivity směřující k tomu, aby přirozenou součástí sociální práce byla dostatečná kapacita profesionálů, kteří budou schopní a ochotní s tímto cenným nástrojem efektivně pracovat. A na tom budeme v TUDYTAM následující 3 roky pracovat. 😊
Autorka: Dita Vojířová