Devátý díl seriálu „Splátka dluhu Dorotě Š.“ 

………………………………………………………………………

Zdánlivě posledním dílkem v mozaice komplexního řešení prevence týrání a špatného zacházení zvlášť zranitelných osob je rodina těchto lidí, nejčastěji rodiče, ale i sourozenci nebo prarodiče.

Na začátek mám potřebu zdůraznit, že téma spolupráce s rodinou klienta vnímám jako velmi křehké téma, které má mnoho podob, a domnívám se, že je třeba k němu přistupovat striktně individuálně.

Na co se musíme při tvorbě a poskytování sociálních služeb zaměřit?

Samozřejmě jsou poskytovatelé sociálních služeb, kteří se spolupráci s rodinou klienta dlouhodobě věnují, a bez zaváhání by zde jmenovali několik úspěšných způsobů, které do své praxe zavedly. A jsou rodiny, kterým se daří podporu poskytovatele přijmout.

I proto se Závěrečná zpráva z průzkumu mezi rodiči k osamostatňování jejich dětí s mentálním a dalším postižením v dospělosti [1] zaměřila na specifické oblasti spolupráce, které ale vůbec nejsou samozřejmé, přesto však jsou jasné a srozumitelné:

  • Většina rodičů by v případě osamostatnění chtěla navštěvovat své dospělé dítě v jeho novém bydlišti jednou týdně a častěji.
  • Pro největší část z dotazovaných rodičů je maximální přijatelnou vzdáleností nového bydlení jejich dítěte cca 25 km, respektive půl hodiny cesty.
  • Pro většinu z rodičů je velmi důležité nebo důležité, aby existovala možnost přespání u jejich dítěte v jejich novém bydlišti.

Každé postupné a bezpečné osamostatnění dospělého člověka se zdravotním postižením vnímám jako velký úspěch rodičů a sociálních služeb ve vzájemné spolupráci. Je nezbytné vyladit mnoho různých pohledů a možností s využitím jak jedinečných zkušeností rodičů, tak profesionálního náhledu sociálních pracovníků. Aby mohli rodiče úspěšně doprovázet své dospělé dítě do jeho nového domova, je žádoucí, aby sociální služba aktivně podporovala vzájemné rodinné vztahy, včetně zapojení do ochrany jejich zvlášť zranitelných dětí. Jedná se o společný úkol.

Sklízíme důsledky systémové nepozornosti vůči pečujícím rodinám

Ano, je to těžké a většina poskytovatelů sociálních služeb by nyní mohla uvést různé příklady, jak je spolupráce s rodinou obtížná. Nesmíme zapomínat, že specifické jednání rodiny klienta je důsledkem dlouhodobého podcenění jejich vyčerpávající a někdy i traumatizující zkušenosti, na kterou byli mnoho let sami, bez funkční podpory systému sociální práce. Je třeba nezaměňovat příčiny a důsledky. Mnoho rodičů neustále vyvažuje a zvažuje, kdy a jak dát poskytovateli sociální služby podněty ke změně v péči o své dítě, aniž by působili nespokojeně a ohrozili důvěru.

Toto téma si zaslouží soustředěnou pozornost a práci na odstraňování překážek systémových, metodických a dovednostních, kdy je důležité klást si otázky typu:

  • Brání, respektive podporuje funkční spolupráci s rodinou klienta druhy sociálních služeb (rozdělení na domov pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení a podpora samostatného bydlení) a jejich mylný výklad zaměřený na míru podpory?
  • Máme provozní podmínky respektující blízkost rodinných vztahů (např. soukromí v průběhu návštěvy)?
  • Máme vstřícně nastavená pravidla pro průběh návštěv?
  • Umíme pracovat se vztahy mezi spolubydlícími, pro které může být návštěva jiného klienta zatěžující?
Nedostatečná kapacita sociálních pracovníků a jejich kompetence

K efektivnímu zapojení rodičů nestačí mít zodpovězené výše uvedené otázky. Jsou rodiny, které si za roky péče našly svůj intuitivní způsob, jak se se svojí nepříznivou sociální situací vypořádat. Potíže nastávají, když tyto způsoby nelze v sociální službě aplikovat a je třeba komunikovat žádoucí změnu. Čím později začneme, tím více úsilí a trpělivosti tomu budeme muset věnovat.

Jako chybějící a zároveň klíčový článek vnímám nedostatečnou kapacitu sociálních pracovníků, kteří by se v této oblasti specificky vzdělávali a zvyšovali své komunikační dovednosti. Sociální pracovník musí umět pracovat jak s rodinami, které na svoji roli již rezignovaly, tak i s rodinami, jejichž dítě ještě není zletilé a na spolupráci se sociální službou se teprve připravují. Bez systematické přípravy to jde velmi těžko.

Při zapojování rodin klientů s chováním náročným na péči, kteří jsou více ohroženi špatným zacházením, je třeba brát ohled mimo jiné i na to, že:

  • po dlouhé době odloučení mohou mít rodiče obtíže navázat s dospělým dítětem vztah, mohou mít méně sil a/nebo dovedností pro zvládání specifických projevů chování svého dítěte;
  • návštěva může být pro rodiče psychicky náročná, mohou zažívat nepříjemné situace plynoucí z omezené verbální komunikace, chybějícího společně stráveného času apod.

Je nezbytné přijmout skutečnost, že pravidelný kontakt dospělých lidí se zdravotním znevýhodněním (klientů sociálních služeb) a jejich rodinných příslušníků by měl být součástí poskytování sociální služby, kdy víme, proč se setkáváme, a ten proces řídíme. Řídit proces není na rodiči, ale na službě. Zároveň proces setkávání není vynucený požadavek služby, ale výstup ze vzájemné dohody rodiny a sociálního pracovníka. V roli koordinátorky podpory (case manažerky) na krajském úřadě jsem nejvíc vnímala chybějící roli facilitátora mezi rodiči klientů a poskytovateli sociální služby.

Nadějí pro mnoho rodičů je aktuální úsilí o významné rozšíření běžného bydlení pro jejich dospělé děti s využitím terénních sociálních služeb. Jsem moc ráda za postupné zlepšování dostupnosti této formy podpory. Zároveň je třeba i v těchto službách nezapomínat na větší zapojení sociálních pracovníků, kteří budou svými dovednostmi pomáhat udržovat zdravé rodinné vztahy.

Rodina klienta a sebeobhajoba

V současné době se rozjíždějí nebo již probíhají projekty na podporu pečujících v jejich participaci na tvorbě kapacit nových služeb. To je důležitá a nová role pečujících rodičů, která s sebou nese nároky na jejich aktivní zapojení a ze které mohou mít prospěch i poskytovatelé sociálních služeb. Další výzvou, která nás čeká, je vytvořit prostor pro participaci rodičů v oblasti kvality poskytovaných sociálních služeb. V současnosti máme zkušenost se sebeobhajováním lidí se zdravotním znevýhodněním, což je skvělé a potřebné. Zatím jsem se ještě nesetkala se zapojením rodičů do auditů kvality sociálních služeb nebo jiných podobných procesů zaměřených na zkoumání kvality a poskytování zpětné vazby. Je třeba naučit se pracovat s někdy velmi odlišným pohledem, který je ale nezbytnou součástí celku.

V kvalitních sociálních službách umíme kompenzovat potřebnou péči, nelze však nahradit vztah rodič–dítě, který přetrvává celý život. Pokud má rodina včasnou a respektující podporu celého systému sociální práce, tak není sám od sebe překážkou osamostatnění dítěte v jiném domově. To, že s tím nemáme dostatek pozitivních zkušeností, je jen smutný fakt.

[1] Zdroj: © Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České republice, z.s., Jednota pro deinstitucionalizaci – JDI, z. s., 2023. Projekt Z hnízda, stejně jako tato zpráva, byl podpořen nadačním fondem Abakus v rámci projektu Z hnízda. Hlavní zpracovatel: Jan Klusáček, Marie Klusáčková

Autorka: Dita Vojířová & kolektiv TUDYTAM

Zdroj obrázku: congerdesign z Pixabay

Přečtěte si více z celého seriálu „Splátka dluhu Dorotě Š.“

Sérií našich odborných stanovisek se zapojujeme do projektu ROK DŮSTOJNOSTI,

My v TUDYTAM plně souzníme s hlavní myšlenkou:

Systém podpory lidí s mentálním postižením nutně potřebuje reformy, které zajistí lepší porozumění mentálnímu postižení a souvisejícímu chování, dostupnou síť komunitních služeb pro všechny a adekvátní podporu formálních i neformálních pečujících.