Komunikace je v pracovním životě klíčová. Díky ní se řeší úkoly, budují vztahy a posouváme se vpřed. Efektivní komunikace je dovednost. Klíčové pojmy pro získání této dovednosti jsou naslouchání, otevřenost, srozumitelnost, autenticita, ověřování toho, co jsem slyšel, správná formulace svých potřeb, empatie atd., atd…

Někdy ale můžeme se snahou o efektivní komunikaci narazit a naše otevřenost a autenticita se naopak stane tou největší slabinou v kontaktu s někým, jehož cílem rozhodně není se s námi domluvit a najít společné řešení. V takovém případě je lepší komunikaci výrazně omezit a nastavit jasná pravidla vymezující způsob předávání informací. Někdy je dokonce lepší ji (navždy) ukončit.

V jakých situacích bychom tedy měli zpozornět a zvážit, zda se nám naše snaha o účinnou komunikaci stále vyplatí?

[1] Manipulace

Manipulace je způsob chování, který nám umožňuje naplňování svých cílů prostřednictvím druhých lidí, často v nesouladu s jejich vlastní motivací, nebo dokonce proti jejich vůli. Velmi často manipulace není vědomý proces, ale nevědomá strategie, kterou jsme si osvojili v minulosti při hledání nejlepší cesty k uspokojování vlastních potřeb.

Nástrojem manipulace jsou emoce. To, že jsme manipulováni, proto poznáme jednoduše tak, že pod vlivem nepříjemných emocí vyvolaných druhým člověkem, jako je strach, stud, vina, pocit méněcennosti, vděku nebo nenahraditelnosti, jsme nuceni dělat něco, co jsme vůbec dělat nechtěli, a to na úkor svých vlastních plánů, potřeb nebo předsevzetí. Čím víc jsou tyto emoce intenzivní, zahlcující, čím déle nebo častěji je prožívám, tím víc si mohu být jistý, že jsem pod vlivem manipulátora. Takový manipulátor dokáže využít vše, co jsme v rámci snahy o efektivní komunikaci udělali, a obrátit to jako smrtící zbraň proti nám. V takových případech je velmi nebezpečné mluvit otevřeně o svých emocích, odhalovat své limity, aktivně naslouchat, nebo dokonce nabízet pomoc a podporu.

[2] Uvíznutí, zacyklení

Obecně lze říct, že každý z nás je 100% odpovědný za 50 % komunikace s někým druhým. Můžeme získávat, reflektovat a dále rozvíjet své komunikační dovednosti, učit se z chyb a trénovat techniky aktivního naslouchání, ale vždy dojdeme jen do poloviny cesty. Zde nám nezbude nic jiného než čekat, jestli se k nám připojí i ten druhý a potkáme se ve vzájemném kontaktu a porozumění. Jednoduše řečeno, můžeme být mistry efektivní komunikace, ale když náš protějšek nevyvine alespoň elementární snahu, o to se domluvit, bude zarytě používat strategie vedoucí k eskalaci konfliktu nebo bojkotovat naši snahu o vytvoření konsenzu, sami nakonec uvízneme ve frustraci, vyčerpání a beznaději.

Takovou situaci poznáme velmi lehce. Komunikační smyčky se opakují stále dokola, dlouhodobě se nemůžeme hnout z místa, nedokážeme najít společná řešení. Často také neplatí dohodnuté výstupy, nedodržují se sliby, stále je zpochybňováno to, co už bylo mnohokrát odsouhlaseno. Vrcholem všeho pak může být slovní útočení, urážení a degradace, coby výsledek neochoty nebo neschopnosti odpoutat se od starých křivd a nedorozumění.

[3] Emoce přebírají otěže

V efektivní komunikaci dost často otevřeně reflektujeme své emoce. Říkáme například: „Tohle mi není příjemné“, „Teď jsem zmatený“, „To je mi moc líto“. V hlubších a stabilnějších vztazích si někdy můžeme dovolit říct i např.: „Tohle mě štve“, „Tohle se mě dotklo“, „Teď jsem v rozpacích“. To vše ovšem za předpokladu, že své emoce máme pod kontrolou. Prožíváme je, ale dokážeme je korigovat. Tím, že jsme schopni je pojmenovat a nabídnout tomu druhému, zvyšujeme šanci, že budeme pochopeni, budujeme vztah, otevíráme prostor pro vzájemné naladění, jsme čitelní a srozumitelní. Tím budujeme bezpečí a důvěru. Nesmíme ale své emoce pustit ke kormidlu a nechat se jimi zaplavit.

V takovém případě totiž ztrácíme schopnost racionálně uvažovat, postupně přestáváme korigovat své chování a přes pocit ohrožení přecházíme do módu přežití, tedy útok – útěk – zamrznutí. Komunikační dovednosti jsou pak v tahu a návrat k efektivní diskusi prakticky nemožný. To samé samozřejmě platí, i když se emocemi nechá převálcovat náš protějšek.

Nebojme se nekomunikovat!

Efektivní komunikace je zajisté cenná dovednost, ale není univerzálním řešením. Rozpoznávání manipulativního chování, neproduktivních komunikačních vzorců a emočního přetížení nás chrání před zbytečným stresem a podporuje naše duševní zdraví. Někdy je nejlepší odpovědí ticho. Pochopit, kdy se zapojit a kdy se stáhnout, je klíčovou dovedností pro navigaci ve složitých mezilidských vztazích. Stejně tak důležitá je schopnost stanovit si hranice. Když se komunikace stane jednosměrnou ulicí nebo se používá jako zbraň, je čas upřednostnit sebezachování. Pochopit, že ne všechny konverzace stojí za to, může být osvobozující. Tím, že se naučíme rozpoznat známky toxické komunikace, se sami zplnomocňujeme a činíme volby, které jsou v souladu s našimi hodnotami a pohodou.

Konečným cílem komunikace by mělo být dorozumění a spolupráce. Ne ale vždy je to možné. Pochopením a přijetím tohoto omezení mohu vytvořit prostor pro vlastní rozvoj a růst.

Autor: Tomáš H. Masopust & tým TUDYTAM

Přečtěte si také další díly našeho seriálu To snad ne! Už i TUDYTAM píše o komunikaci?

[1] Komunikace a kvalita služby – jak to spolu souvisí?
[2] Proč je někdy tak těžké rozvíjet komunikační dovednosti!?
[3] Proč je opravdové naslouchání tak těžké a tak důležité?