„Nejsme ústav! Jsme domov. A tady se žije.“ píše Lenka Kohoutová, ředitelka domova pro osoby se zdravotním postižením Domov Sulická, na LinkedIn.


Ano, někteří lidé mají v Domově Sulická svůj domov. To však nic nemění na tom, že je to velkokapacitní instituce pro ubytování lidí s postižením – zkráceně řečeno ústav.

Ano, lidé tam opravdu žijí. Hýbou se, jedí, komunikují a dělají další různé činnosti. A ano, určitě tam pracují zaměstnanci, kteří to myslí dobře a v rámci svých možností dělají maximum možného (včetně paní ředitelky). To však ústavnost této instituce může omezit jen zčásti. A hlásat, že ústav není ústav, je matení pojmů.

Je nepochopitelné, jak někteří profesionálové v sociálních službách přehlížejí zásadní věc – a tou je prostředí, v němž musí žít klienti pobytových služeb. Přesněji řečeno je nepochopitelné, jak přehlížejí nenormálnost takových podmínek a berou je jako zcela přiměřené pro život člověka s postižením. A „zařízení pobytových sociálních služeb“ (domov pro osoby se zdravotním postižením, domov se zvláštním režimem nebo chráněné bydlení) klidně vydávají za synonymum domova, myšleno dobrého domova.

Tak se podívejme, jak takový „domov“ v Domově může vypadat. Na webu DOZP Sulická je mimo jiné krásný popis „domácnosti C“:

„Na domácnosti C se pomocí Přístupu zaměřeného na člověka snažíme pro každého klienta vytvořit takové podmínky, které budou odpovídat jeho individuálním potřebám. Poskytujeme zde podporu klientům s vyšší mírou podpory ve všech životních oblastech.
Aktivity s klienty jsou plánovány dle zájmů a potřeb klientů, s respektem k životnímu tempu a osobním preferencím klienta. Klienti jsou v maximální možné míře zapojováni do běžných činností a je jim aktivně zprostředkováván kontakt se společenským prostředím.
Životní prostor zde sdílí 18 klientů, kteří žijí na 9 dvoulůžkových pokojích.“

(viz https://dozp-sulicka.cz/nabizime/sulicka/domacnost-c/)

Úžasné, že? Ale… moment… 18 dospělých klientů sdílejících „životní prostor“? Život „na 9 dvoulůžkových pokojích“? A tenhle „domov“ „si vyhrazuje právo přestěhovat klienta z důvodu změny jeho zdravotního stavu nebo s ohledem na oprávněné zájmy jiných klientů“ (Domácí řád Domova Sulická). Nebo s vámi prostě ukončí smlouvu, pokud byste „zvlášť hrubým způsobem narušovali soužití s ostatními klienty“ (Smlouva o poskytování sociální služby DOZP Sulická). Vy jste si ale ostatní spolubydlící nevybrali a s jedním z nich musíte dokonce sdílet ložnici. Představte si, že byste v něčem takovém žili. Představte si v takovém „domově“ v „domácnosti C“ sebe samotného / sebe samotnou. To opravdu není domov. Je to ústav. A žije se tam jen proto, že ti lidé tam žít musí. Nic lepšího jim totiž systém sociálních služeb většinou nabídnout nedokáže.

A takové ústavy náš stát skrze dotace krajům bez váhání stále financuje. Navzdory tomu, že se v Úmluvě o právech lidí s postižením v článku 19 zavázal přijmout „účinná a odpovídající opatření“ k tomu, aby „osoby se zdravotním postižením měly možnost si zvolit, na rovnoprávném základě s ostatními, místo pobytu, kde a s kým budou žít, a nebyly nuceny žít ve specifickém prostředí“.

Jenda Palečekautor článku: Jenda Paleček

V našem cyklu příspěvků Aspekty důstojnosti si všímáme různých aktuálních i dlouhodobých otázek z oblasti péče o lidi s postižením, systému služeb a jejich financování, deinstitucionalizace, naplňování Úmluvy o právech lidí s postižením, zahraničních zkušeností… Naším cílem je přemýšlet o potřebných změnách, komentovat dění, zprostředkovávat poznatky odjinud.