Od táborů pro mladé lidi s postižením, přes nadnárodní konzultační firmu až do TUDYTAM. Proč Honzu baví strategické plánování, co dělá, když děti spí, a kdy naposledy dostal při zakončení kurzu pivo, se dočtete v dalším z rozhovorů naší série o členstvu TUDYTAM.
Kudy tudy vedla Tvoje cesta do TUDYTAM? A šel bys do toho znovu?
Vedla přes Honzu Kostečku. Ten před 28 lety vedl tábor, kde jsem byl se svojí sestrou, která je na vozíku. Bylo to hrozně krásný a tak jsem vedení táborů později přebral. S kamarády jsme pak založili organizaci Ramus, která v táborech a další spoustě věcí pokračuje doteď. Říkali jsme tomu „platforma pro setkávání mladých lidí s postižením a bez něj“, protože jsme věřili, že se obě skupiny dost obohacují. Myslím, že to dneska není jinak.
Po škole jsem se věnoval konzultování ve světě IT. Dělali jsme pro nadnárodní firmy systém, který řeší všechno od A do Z – od dopravy po zásobení obchodu tričky. Fascinovalo mě, jak je to složité. Pracoval jsem se spoustou hodně chytrých lidí, bavil mě náš ředitel, který dělal spoustu věcí skvěle, ale v konečném důsledku mi po nějaké době přišlo, že jen děláme bohaté lidi ještě bohatšími. Výsledek své práce jsem často neviděl, tak mě to přivedlo zpátky k sociálním službám a Honzovi.
A jasně, šel bych do toho rozhodně znovu!
Jaká je Tvoje role v TUDYTAM?
Rejpal. 😊 Taky lektoruju manažerská témata, dělám strategická plánování a konzultuju manažerské procesy a IT.
Jak vypadá Tvůj běžný týden? Máš nějaké strategie nebo priority, jak to v diáři skládáš?
Můj týden vypadá dost chaoticky. Jediná pravidelnost je jeden den vyhrazený na práci mimo TUDYTAM. Vyvíjíme evidenční systém primárně pro terénní a ambulantní služby. Já mám na starosti celkovou koncepci a funkční design. Hodně bych si přál, aby službám systémy co nejvíc zjednodušovaly práci. V současnosti, kdy každá organizace eviduje svou práci trochu jinak, například kvůli krajům, obcím nebo donorům, je ten vývoj poměrně náročný.
Děsně se snažím si nechávat volno na „dvoudny“, které jsou potřeba na strategická plánování a delší vzdělávání. Takže „jednodny“ dávám někam do krajů týdne.
Moje malé děti se mnou na systemizaci mého týdne vůbec nespolupracují a moje přelétavé koníčky taky ne. Během týdne se třeba snažím běhat a nejde mi to. Chci trávit a naštěstí i trávím dost času s dětmi.
Kdy sis naposled řekl: „Tahle práce má smysl!“?
Když jsme s kolegyní Hankou dokončili manažerský minivýcvik pro jednu organizaci. Bylo vidět, jak se vedoucí organizace fakt posunuli, jak jsou si ve své roli jistější, a bylo jasné, že se to projeví i v péči o klienty. To, že jsme na rozloučenou dostali lokální pivo, byla už jen třešnička na dortu.
Kterým tématem v TUDYTAM aktuálně „žiješ“?
Strategickými plány. Konzultujeme momentálně s organizací, která dělá strategické plánování pro města, a koukáme na to, jak vylepšit náš proces tak, aby byl co nejpřínosnější. Přijde mi zajímavé, kolik stejného se najde při plánování v obcích a v organizacích poskytujících sociální služby. Třeba to, že se do strategických plánů vždycky někdo snaží „procpat“ operativu.
Jak dobíjíš v náročném souběhu rodiny a práce energii?
Jak jsem říkal, chodím běhat. Asi by se tomu dalo někdy říkat i útěk. Občas vesluju. Někdy si skládám doma hudbu, kterou bych nikomu nepřál slyšet. Občas něco pájím pro děti. Někdy dělám se svářečkou ošklivé svary, pro naše krásný domácí projekty. Rád dělám se dřevem. Naposledy jsem dělal poličky pro děti. Tedy, říkal jsem, že pro děti, ale ve skutečnosti to bylo pro mě a můj pájecí bordel. Nechtěl bych zapomenout na koukání na seriály se ženou, večer, když děti spí.
Řekl bys nám na závěr něco chytrýho?
Že otázky, na které se dá odpovědět ano nebo ne, nás nikam moc neposouvají.
Autor: Honza Rudolf & tým TUDYTAM
