Co je v pomáhání náročné?
Na našem kurzu „Jak to vydržet v sociálních službách“ věnujeme hodně času tomu, že mapujeme, proč je práce v pomáhání tak těžká a co může mít vliv na naši duševní (ne)pohodu, případně na (ne)dostatek sil. První kategorie těžkostí vyplývá z prostého faktu, že pomáháme. Pomáháme někomu, kdo naši pomoc potřebuje, tedy se většinou nachází v obtížné situaci. Pracovníci jsou proto dennodenně konfrontování s lidskou frustrací, bezmocí, neštěstím, omezeními… Často je jejich práce i fyzicky náročná a dost málo také zažívají úspěch, sami prožívají marnost z kontaktu s úřady a veřejností. Druhá oblast, která může působit na to, jakou míru stresu v práci zažíváme, je práce u konkrétního zaměstnavatele. Naši práci komplikují nevyhovující podmínky a materiální zajištění, časté jsou práce přesčas nebo směnný provoz, nedostatečná podpora od nadřízených, nejasné nebo stále se měnící metodiky a svůj vliv má i fakt, že většinu týmů tvoří převážně ženy. Třetím faktorem pak bývá naše osobnostní nastavení. Jak jsme schopni zvládat dlouhodobý stres, jak těžké životní období právě zažíváme, jakou máme podporu rodiny či blízkých, jak si umíme či neumíme říct o pomoc, jaké máme koníčky a jak se nám daří relaxovat nebo jaká je naše motivace a úroveň sebereflexe.
Jak pomáhat pomáhajícím?
Z výše zmíněného kurzu si vybavuji jednoho účastníka, kterého tato aktivita (především zkoumání vlastních možností a limitů) natolik zaujala, že by se s námi rád pustil do velmi výživné diskuse. Bohužel potřeboval jít více do hloubky, na což v tomto kurzu nebyl čas ani prostor, což je nevýhoda každého akreditovaného vzdělávání. Tenkrát jsme mu nabízeli možnost vzít si nějaké z těchto témat na supervizi, ale bylo mi jasné, že jeho otázky přesahují i možnosti tohoto formátu. Říkal jsem si, že pro lidi v pomáhajících profesích je spousta témat, která se nedají řešit ani s nadřízeným, při poradách, na supervizích ani s kolegy na cigáru o pauze nebo po práci na pivu. Je spousta otázek, na které nelze najít odpověď ani u svých blízkých, rodiny či přátel. A přitom práce s lidmi je tak náročná, vyčerpávající a zodpovědná, že bez poznání, rozvoje a podpory sebe sama, zpevnění se a ukotvení ve vlastním životě, bez prozkoumání a posilování osobních zdrojů, je tuhle práci obtížné dělat. Dělat ji dobře. Dělat ji dlouho. Dělat ji s radostí. Když jsem si to uvědomil, přišlo mi to líto.
Samozřejmě je zde možnost využít pomoc psychoterapeuta. Jedna moje klientka z individuální terapie, paní v předdůchodovém věku, co celý život pracovala jako vychovatelka, mě vyhledala, protože začala v práci zažívat velké úzkosti, byla velmi vyčerpaná a často prožívala návaly vzteku a bezmoci. Bylo pro ni těžké to s kýmkoliv sdílet, protože celou dobu byla kolegy i nadřízenými považována za bezproblémovou, oblíbenou, „sluníčko”, profesionálku. Při našich setkáních jsme se pouštěli čím dál víc do hloubky, do minulosti, dotýkali jsme se bolavých míst, nenaplněných tužeb a nevyslovených frustrací, společně hledali odpověď na otázku, jaký má vliv její osobní, rodinný a partnerský život na ten pracovní. Po více jak naší roční terapeutické práci se nakonec rozhodla odejít z práce a odstěhovat se s manželem do jeho rodiště mimo Prahu. Potom jsme se ještě několikrát viděli, do školství už nenastoupila, plnila si svůj sen – otevřela s manželem malý obchůdek a vyučovala soukromě angličtinu. V tomto případě se ukázala jako nejvhodnější forma pomoci individuální terapie, což však bývá často dlouhý a finančně náročný proces, a hlavně ne každému vyhovuje.
Moje kolegyně Helena mi jednoho dne vyprávěla, že mluvila se svou kamarádkou, vedoucí v jedné sociální službě o tom, jak jsou její zaměstnanci v této době přetížení a jak je složité a náročné poskytovat jim opravdu funkční podporu, jakou by si zasloužili, a v rozsahu, který by byl adekvátní. Helenu pak napadlo, že bychom mohli otevřít terapeutickou skupinu pro pomáhající profesionály, kde by byla možnost mluvit i o tématech, která se nikam jinam nehodí, o sobě, o svých hranicích, radostech i bolestech, kde by byl prostor pro vlastní sebepoznání a rozvoj, kde by se mohly klást otázky, na které neexistuje snadná odpověď, kde by se mohlo bezpečně sdílet i konfrontovat, kde by se dalo bezpečně vykročit zpoza hranic vlastní profese a dostat se hluboko k sobě, bez nároku na výkon a ocenění.
Psychoterapeutická skupina pro pomáhající
Okamžitě jsem si vzpomněl na toho našeho v úvodu zmiňovaného účastníka a všechno do sebe parádně zaklaplo. Pravda, musel jsem se vyrovnat s faktem, že to nenapadlo mě, ale tak už to bývá a nic s tím nenaděláme. Nápadem Heleny jsem byl nadšený a okamžitě jsme se vrhli do příprav skupiny, promýšlení a plánování. Výsledkem je, že 01. 04. 2022 začínáme! A ne, není to apríl.😉
Takže, jestli chcete zažít intenzivní práci v terapeutické skupině, lépe poznat sami sebe a pracovat na svém rozvoji, neváhejte a přihlaste se. Setkání budou probíhat po dobu jednoho roku, pravidelně 1x za cca 3 týdny, vždy od 9:00 do 14:30 hod. V průběhu roku proběhne celkem 17 setkání (v celkovém rozsahu 102 hodin). Skupina je určena všem, kdo působí v pomáhajících profesích (v sociální i zdravotní oblasti), a povedu ji já s Helenou.
Autor: Tomáš Masopust
Něco málo o práci v psychoterapeutické skupině
Skupina poskytuje jedinečnou příležitost učit se od ostatních členů a nechat se jimi inspirovat. Slouží jako bezpečné a podpůrné místo, kde je možné naučit se vnímat sám sebe i ostatní, objevovat a zkoušet různé způsoby komunikace, měnit nefunkční vzorce nebo rozvíjet schopnost svobodnějšího vnímání a vyjadřování vlastních pocitů, názorů, hranic a potřeb. Skupina nabízí zpracování nedořešených věcí, vč. traumat, která mohou bránit plnému rozvoji osobnosti a jejichž dořešení přináší úlevu. S podporou skupiny a terapeutů můžete nacházet nové způsoby řešení obtíží a zároveň přispívat svou vlastní zkušeností a reflexí druhým.