Pan Martin (43 let) bydlí v domově pro osoby se zdravotním postižením v Praze. Při pravidelné cestě do práce, kterou zvládá již více než rok samostatně, jej na přechodu pro chodce srazilo auto. Naštěstí se tato nehoda obešla bez zranění, pan Martin byl jen v šoku, a ani škoda na vozidle nebyla velká.

Pan Martin přecházel na přechodu pro chodce se semafory, kde svítila zelená. Řidič auta odbočoval vpravo – tedy situace, kdy zelenou má chodec a řidič, který ale musí dát přednost chodci. Těsně po nehodě se řidič snažil, aby chyba byla na panu Martinovi. Tvrdil, že do silnice vběhl na poslední chvíli, a on o něm tedy nevěděl. Zda se řidič snažil využít skutečnosti, že pan Martin má mentální postižení, se můžeme jen domnívat, ale bohužel je to dost pravděpodobné.

Martin už nemůže sám cestovat! Nebo ano?

Následná reakce ředitele sociální služby byla: „Pan Martin nebude cestovat sám, je to pro něj příliš nebezpečné!“ Samostatné cestování Martina považoval za nepřiměřené riziko.

Sociální pracovnice se obrátila na službu sociální rehabilitace, s jejíž pomocí se pan Martin v minulosti učil samostatně cestovat po Praze. V průběhu celého roku měl 2x týdně pravidelné individuální nácviky. Sociální pracovnice vedla podrobné písemné záznamy o průběhu těchto nácviků: jaké situace pan Martin zvládá bezpečně, jaké situace trénoval, s čím a jak potřeboval od sociální pracovnice pomoci apod. Díky tomu bylo možné dohledat, že přesně tento přechod na své obvyklé trase pan Martin opakovaně úspěšně, samostatně a vždy bezpečně přešel.

Písemné záznamy na misce vah

Právě díky těmto záznamům se povedlo doložit, že pan Martin cestuje bezpečně, protože:

  • i když je na semaforu zelená, vždy se zároveň rozhlédne;
  • pokud přichází k přechodu, kde již svítí zelená, raději počká na další interval, aby měl jistotu, že zelená bude svítit dostatečně dlouho a stihne přejít;
  • do silnice nevbíhá, obecně se pohybuje pomalu a rozvážně;
  • do práce chodí v dostatečném předstihu, aby nemusel spěchat.

Samozřejmě mohlo ten den dojít k nějakému zkratu, to je ale pak v oblasti přiměřeného rizika, protože to se může stát komukoliv z nás. Písemné záznamy doložily obvyklé chování a dovednosti pana Martina. Vše by možná šlo obhájit i bez písemných záznamů, ale situace se stala až rok po ukončení nácviků a vždy je problematické spoléhat se pouze na svoji paměť. Zároveň, mnohdy ve službě pracuje již jiný personál, který se na nácviku nepodílel.

Aktivní využití písemných záznamů!

Existence písemných záznamů byla přínosem:

  • pro Martina, pro kterého je samostatné cestování velmi důležité a nezbytné při pravidelné cestě do práce;
  • pro sociální pracovnici pobytové služby, která chtěla i nadále panu Martinovi umožnit, aby cestoval sám;
  • pro lektorku sociální rehabilitace jako pomůcka při jednání ve prospěch pana Martina.

Díky písemným záznamům o průběhu poskytované sociální služby:

  • můžeme zpětně dohledat průběh poskytované služby, její efektivitu a získané dovednosti klienta, případně potřebnou míru podpory;
  • můžeme pomoci hájit klienta v případě soudního sporu o náhradu škody na zdraví nebo majetku;
  • můžeme se jako poskytovatel účinně hájit v případě obvinění ze zanedbání náležitého dohledu.

Pokud máte z článku dojem, že musíte zapisovat úplně vše do detailu, přijďte hledat rovnováhu a společně s námi o tom diskutovat v kontextu reality poskytování sociální služby.

Kurzy, které se tématu věnují
Návazné kurzy

Autorka: Dita Vojířová