Časy se mění. Mění se prostředí kolem nás, podmínky, ve kterých žijeme a pracujeme, mění se možnosti, které se nám nabízí. Musíme na to nějak reagovat a měnit se taky. Musíme být flexibilní. Musíme být připravení a přijímat výzvy.
Za normálních okolností bych o sobě řekl, že výzvy přijímám rád, změn se nebojím (dokonce je vyhledávám) jsem odhodlaný se rozvíjet, měnit, přizpůsobovat se, riskovat a zkoušet vše nové. Ve světle současné situace si ale uvědomuji, že to s tou mou flexibilitou nebude zas až tak horké.
Jaký jsem a co je pro mě běžné?
Normálně se totiž rozvíjím jen v oblastech, které mě baví. Měním to, co jsem si sám vybral. Z výzev se rozhoduji pro tu, která mě nejvíc zaujme. Přizpůsobuji se tomu, čemu chci, zkouším všechno nové, aniž bych byl nucen okamžitě zbavit se všeho starého. Riskuji jen do té míry, která neohrožuje můj životní standard. Ale teď, v době viru, je moje schopnost reagovat na současné dění možná otázkou bytí a nebytí. A to je pro mě nové.
Jako lektor, konzultant a psychoterapeut jsem byl zvyklý denně přicházet do kontaktu s lidmi. Potkávat se s nimi, vnímat je v plném rozsahu, všemi smysly. To mě bavilo a nikdy jsem si nedokázal představit, že by to mělo být jinak. Časy se ale mění. Ve chvíli, kdy byla vyhlášena karanténa, jsme byli nuceni zkoumat jiné možnosti, jak se setkávat. Když se pro mě ze dne na den stalo používání všech skypů, meetů, zoomů a podobných nástrojů nezbytností a takřka denním chlebem, uvědomil jsem si výhody a nevýhody, které mě nikdy předtím nenapadly. Řada výhod a nevýhod je obecně známá, pro mě jsou ale některé překvapivé…
Nejprve výhody:
- Ničím se nenakazím. Já od nikoho, ale ani nikdo ode mě.
Nikdy mě nenapadlo o téhle výhodě vůbec přemýšlet, ale zdá se, že je to téma, které není radno podceňovat. S největší pravděpodobností se to v budoucnu nezmění. - Každé setkání začínáme ubezpečením, že se vzájemně vidíme a slyšíme. To je krása, to bych rád zachoval i v osobním kontaktu.
- Ušetřím výdaje za dobrůtky, které si kupuji na cestách. Ukázalo se, že výdaje za kávy z automatu, drobné čokoládové tyčinky (někdy i velké tabulky čokolády), ochucená nealkoholická piva, ovoce, brambůrky, pendreky, bagety, donuty a jiné pochutiny jsou daleko větší, než jsem byl schopen si přiznat.
- Učím se nové věci, experimentuji. Někdy je to fakt zábava. Zažívám opravdový úspěch, pocit hrdosti a uspokojení, když se mi podaří nainstalovat program nebo spustit aplikaci, vyznat se v nastavení a zahájit hovor, kdy se opravdu vzájemně oba slyšíme a vidíme.
- Oba se chováme jako doma. Výhoda spočívá v tom, že si zkrátka můžeme udělat pohodlí, jak jsme zvyklí. Sedíme ve svém křesle, pijeme čaj ze svého hrnku – ideální podmínky k tomu cítit se bezpečně a uvolněně.
- Získávám vztah ke svému počítači. Opravdu. Vycházím-li z faktu, že každý vztah je založen na emocích, získává i počítač nezastupitelné místo v mé vztahové pavučině. Víc si ho vážím a uvědomuji si svoji závislost na něm. Mám ho rád a jsem mu vděčný, když mě nezklame. Jsem na něj naštvaný, když selže, s láskou se o něj starám, nechám ho odpočívat, když je přetažený, dobíjím ho, když je vyčerpaný.
A teď nevýhody:
- Při Skypu vidím sám sebe. Překvapilo mě, jak moc mě to irituje, znejišťuje a dekoncentruje. Dnes už vím, že se to dá nastavit tak, abych se neviděl. Ale dlouho mi trvalo, než jsem na to přišel.
- Jsme každý na jiném místě, tudíž každý vidíme něco jiného. Když při normálním sezení řeknu: „Podívejte, támhleta kočka na parapetu má v hubě ptáka a on se ještě hýbe!“, je tam kočka s námi, možná si jí dokonce klient všiml dřív než já. Můžeme o tom mluvit, můžeme společně tu mrchu odehnat, můžeme se podělit o to, co si o tom myslíme. Jsme v tom společně. Společně se můžeme vrátit tam, kde jsme skončili. Při distančním rozhovoru to vždy bude jen moje debilní kočka, která mě vyrušuje.
- Oba se chováme jako doma. Na to si lze velmi lehko zvyknout a začít se chovat opravdu jako doma, rozuměj, jako když jsem doma sám. Jedna moje klientka začala během terapie úplně automaticky jíst pomeranč. Je to vcelku pochopitelné, je přece doma, ve svém křesle, pije čaj ze svého hrnku… Když jsem si uvědomil, že jezení pomeranče nemusí vypadat úplně dobře, začal jsem se bát, co může přijít příště.
- Vždy je riziko technických výpadků. Osm – to je můj rekord. Osmkrát se přerušilo hodinové sezení kvůli technickým nedostatkům. Ani není potřeba říkat, že jsme toho moc neudělali.
- Je možné si to pustit znovu. Tato nevýhoda se týká hlavně distančního vzdělávání. Narazil jsem na video jednoho pána, který vedl online kurz mindfulness. Obvykle nebývám moc kritický, ale tenhle pán vypadal a působil fakt extrémně blbě. Představa, že mě někdo natočí, já u toho budu vypadat tak blbě jako ten pán, pustí se to do světa a kdokoli (včetně mě) si to bude moct kdykoli pustit znovu, je pro mě přinejmenším skličující.
- Zvykneme si na to a nebudeme to chtít jinak. Toho se bojím nejvíc. Ukazuje se, že to je rychlejší, levnější, možná stejně efektivní, pohodlnější a méně namáhavé.
Opravdu se časy změní?
Možná se, až boj s koronavirem skončí, vrátí všechno k normálu. Možná se nic do normálu nevrátí a vznikne jiný normál. Možná způsob komunikace skrze moderní technologie zůstane dominantní součástí našeho setkávání už navždy. Možná. Nezbyde nám nic jiného, než se přizpůsobit. A to, že se mi to úplně nelíbí, zas tak moc mě to nebaví, protože jsem si to sám nevybral, a vlastně to ani nechci, mi bude prd platný.
Autor: Tomáš Masopust
V tomto článku Tomáš volně navazuje na svůj předešlý, ve kterém popisuje Strasti a slasti potulného lektora. Ještě jste jej nečetli? Potom můžete tady. ▼▼▼