Sedím ve vlaku do Brna cestou na školení. Je 5:20. Mým záměrem bylo napsat optimistickou úvahu o tom, jak je skvělé cestovat coby lektor po celé republice. Když však v tuto hodinu přemýšlím, co mi tahle práce kočovného lektora a konzultanta vlastně přináší (tedy, jaká je její přidaná hodnota kromě toho, že mě živí), tak mě v první vlně napadá spíš to, co mi bere. Respektive, co do ní musím investovat.

Začnu tedy pěkně od nevýhod

Nejdříve to ranní vstávání. Přestože jsem odjakživa spíš skřivan než sova, někdy je to i na mě moc. S brzkým vstáváním (dnes třeba ve 4:00) se totiž pojí hlavně to, že se musí jít večer brzy spát. To mě ale jaksi vyřazuje z večerní rodinné zábavy – té nejlepší části dne, kdy děti mají vše hotovo do školy a energie už nemají moc, takže se dá s nimi i normálně hovořit. Toleruje se povalování na gauči, dnešní povinnosti mizí do dáli a zítřejší jsou ještě daleko.

Nejlepší start nového dne

S ránem je spojena i jedna z daleka největších nevýhod potulného zaměstnání. Na cestách je absolutní nedostatek vhodných, čistých, klidných, útulných, bezpečných a voňavých toalet. Přitom neznám lepší místo, kde se dá nastartovat nový krásný den, než zrovna tam. Ráno doma to většinou nestihnu, protože moje tělo má ještě noc a nechce akceptovat takto rychlý start. Ve vlaku to nejde (nebudu přesně popisovat důvody, ale prostě to nejde). V případě cestování autem někdy bývá řešením čerpací stanice, ale tam dost záleží na tom, kdy naposledy proběhl úklid. Nebo na tom, kdo zrovna má v tu chvíli stejný plán jako vy. V organizaci, kam dorazím na školení, většinou není dostatek času, popřípadě nálady nebo vhodného, všechna kritéria splňujícího místa. A někdy všechno dohromady. Možnosti pak jsou dvě. Vzdát se ambice, že to bude příjemný zážitek ovlivňující celý den, a omezit se na minimální naplnění potřeby. Nebo počkat na hotel a vyměnit představu, že den nějak uspokojivě začnu, za tu, že ho uspokojivě zakončím. Každopádně je to komplikace ovlivňující pocit z celého dne. Navíc je to téma, o kterém si nemáte s kým popovídat, s kým ho sdílet, komu si postěžovat.

Auto nebo vlak?

Jak je již zřejmé, velkou částí lektorského údělu je cestování a s ním spojený pobyt v dopravních prostředcích. Auto je v pohodě, to znám, mám ho rád, plně určuju poměr jízdy a přestávek, zvolenou zábavu, typ hudby a teplotu. Mám příjemně falešný pocit, že jsem v bezpečí a mám vše pod kontrolou. Všechna tato pozitiva ale mizí ve chvíli, kdy jedu jako spolujezdec. Přičtu-li k tomu běžná rizika automobilové dopravy, jako jsou zácpy, uzavírky, bouračky, objížďky, poruchy, výpadky signálu navigace, bezohlední řidiči a kvalita našich silnic, často raději volím jízdu vlakem. Autobusy nevolím nikdy, postrádají výhody vlaku a násobí nevýhody auta, když ho neřídíte.

Vlaky jsou vcelku fajn, a to kupodivu i vlaky Českých drah. Jediná potíž je v nepředvídatelnosti skladby spolucestujících. Někdy se stane, že parta na sobě nezávislých jedinců, dvojic či více početných skupinek dokáže zaútočit na všechny vaše smysly (a ne zrovna příjemně). Pokud se tohle zadaří, je to nezapomenutelný zážitek (a ne zrovna příjemný).

Výhody kočovného lektora

Když si vnitřně odžiju frustraci spojenou s cestovními útrapami, vynořují se mi ty příjemné vzpomínky a zážitky z pobytů mimo domov na mých pracovních cestách.

Jedním z velkých bonusů mého harcování je možnost zastavovat u benzínových pump. To prostě miluju. Čím větší, tím lepší, žádné malé benzínky na obecních cestičkách, ale ty velké na dálnicích, s velkým občerstvením, teplým jídlem a výběrem čokoládiček. Stačí vždy pár minut a nálada se hned zvedne.

Velké výhody nalézám i na již zmiňovaných cestách vlakem. V případě, že se zadaří a máte klidné, tolerantní a ohleduplné spolucestující, je to úžasné místo, kde máte čas na práci (přísun elektřiny a wifi je již vcelku běžné vybavení rychlostních vlaků) nebo zábavu (čtení, sledování filmů, meditace).

Taky mám volné večery, které si můžu zařídit úplně po svém. Když jedu sám, často si udělám domácí mejdan spojený s filmovým večerem. Nakoupím si brambůrky, čokoládičky, klobásky a jiné pochutiny, zkrátka všechno, na co mám chuť, vyberu dobrý film a jím v posteli! Ve které jsem sám! Bez dětí a manželky. Kdy jindy si to můžete užít?

Velkým a vcelku očekávaným plusem je, že se podívám do krásných koutů republiky, kam bych se jindy nepodíval. Získávám tak spoustu tipů na dovolenou či výlety. Šluknovský výběžek, Vysočina, Orlické hory – je to nádhera, kde žijeme.

Třešnička na dortu

Nejlepší ovšem je, když můžu trávit čas s některým ze svých kolegyň/kolegů. Když spolu pracujeme v Praze, většinou na to není čas. Mimo Prahu si to opravdu užívám. Už jsme toho zažili opravdu hodně. Naprosto úžasné běhání na krásných místech… Poděbrady, Brno, Olomouc, Třebíč, Plzeň, Sokolov… Skvělé večeře v nejrůznějších typech restaurací (McDonaldem počínaje a Indií konče), samozřejmě spojené s pivem, vínem, zábavou a povídáním. Byli jsme v kině i v divadle (nezapomenutelný zážitek z Husy na provázku a zdůrazňuji, že nezapomenutelný neznamená nutně pozitivní), dokonce jednou i na hotelové párty s dechovkou pro německé důchodce. Prošli jsme noční Brno, Ostravu (tam jsme se i ztratili), Liberec, Jablonec, Olomouc… Plavali jsme na koupališti, snídali v secesní vile na kolonádě… Zkrátka zažívali, co nám umožňuje být nejen dobrými kolegy, ale i dobrými přáteli.

Možná mě někdy cestování v rámci práce přestane bavit. Přece jenom stárnu, priority se mění, stejně jako se zvyšuje touha po pohodlí. Jsem ale přesvědčený, že až si jednou na tohle období vzpomenu, zůstanou mi v mysli jen ty fajn zážitky, legrace, pohoda, zábavná nepohoda, trapasy a dobrodružství. Prostě historky k vyprávění.

A proto jsem rád tím, čím jsem, a dělám s láskou to, co dělám.

Autor: Tomáš Masopust