Série investigativních reportáží TV Seznam v minulých dnech otevřela debatu o kvalitě rezidenčních služeb pro seniory v České republice.

Domníváme se, že není vhodné komentovat konkrétní fakta a detaily reportáží zpracované s investigativní naléhavostí. Jsme toho názoru, že v systému sociálních služeb pracuje řada skvělých profesionálů, kterým hluboce záleží na jejich klientech a podle toho i pracují.

Jako každému oboru se ani sociálním službám nevyhnou chyby i lidská selhání, která bohužel dopadají na zranitelné klienty. Uvedené reportáže však odkazují k několika palčivým (a chronickým) problémům systému sociálních služeb v ČR, které dle našeho názoru a dlouholeté zkušenosti v oboru zasluhují mimořádnou pozornost.

Hodně pobytu, málo terénu

V České republice je stále velmi mnoho velkokapacitních rezidenčních služeb – domovů pro seniory, domovů se zvláštním režimem a domovů pro osoby se zdravotním postižením. Řada těchto zařízení má dlouhé pořadníky zájemců a vzniká mylný dojem, že jejich kapacity jsou nedostatečné. Pravým problémem je však nedostatečná kapacita služeb terénních (osobní asistence aj.) a ambulantních (denní stacionáře aj.) a neexistence systematické podpory (case managementu a poradenství), která by klientům a jejich rodinným příslušníkům pomáhala hledat a realizovat takové řešení jejich nepříznivé situace, jež jim umožní za podpory terénních a ambulantních služeb fungovat v jejich domácím prostředí. Vznikají tak impozantní řady čekatelů pobytových služeb, a tím se odůvodňují alokace financí do velkokapacitních zařízení. Kruh se uzavírá a všichni směřujeme do domovů důchodců.

Pobytové služby však oproti terénním nabízí jednu klíčovou výhodu – mají domy. Ty mohou být krásné, dobře se u nich stříhají pásky při otevření, rozšíření či rekonstrukci, a voličům se pěkně prezentují jako důkazy péče o ně a jejich blízké. Stavět dálnice a chodníky je pro lidi, takže stavět domovy pro seniory přece také…

Pobytová služba jako „nejlepší” řešení

U laické (a částečně i odborné) veřejnosti převládá dojem, že pobytová služba dovede zajistit komplexnější a kvalitnější péči, než služba terénní. Přitom víme, že (už i v ČR) existují terénní služby, které dokáží podporovat v životě doma i lidi ve velmi obtížných situacích. Nejvýraznějším příkladem jsou domácí hospice, které dokáží poskytovat vysoce specializovanou a komplexní péči doma i lidem, jejichž aktuální stav vyžaduje vysokou míru podpory. Když je toto možné, nemůžeme se tvářit, že lidé v jakémkoli stavu musí využívat rezidenční sociální službu.

V rámci finanční efektivity péče (rozumějte „aby služba byla co nejlevnější pro stát”) je většina pobytových služeb pro seniory velkokapacitních, přičemž domov s 80 klienty je brán jako „malý”. Tyto domovy jsou pod tíhou tlaku na zefektivnění služeb (často ze strany zřizovatelů) nuceny k redukci personálu, a díky tomu se v kombinaci s krizí na trhu práce vytváří ideální podmínky pro absenci individuálního přístupu ke klientům.

Tyto velké instituce už ze své podstaty inklinují k institucionálnímu pojetí péče, a přes veškerou snahu některých osvícených pracovníků, je v nich klient často brán pouze jako objekt péče, jeho unikátní životní příběh a potřeby zůstávají stranou zájmu.

Ryba zapáchá od hlavy

Kvalitní služby nemohou být bez kvalitního personálu, a ten nemůže být bez kvalitních manažerů. Manažeři v sociálních službách by měli být specialisty na práci se svými podřízenými. Měli by umět vychovávat a vést své podřízené tak, aby v nich kultivovali etické jednání, zasahovali v problematických chvílích a uměli rozhodovat v zájmu klienta, aby nebyl poškozován, někdy i za cenu nepopulárních personálních rozhodnutí. Proto však musí samotní manažeři intenzivně pracovat na rozvoji svých dovedností v oblasti vedení lidí a měli by tomu věnovat desítky hodin ročně v pečlivě vytvořených programech. Je smutnou realitou, že tomuto požadavku dostojí jen velmi málo z nich. Dokonce někteří manažeři samotní nevnímají vedení lidí jako řemeslo, ve kterém je nutné se neustále zdokonalovat.

Stranou zájmu zůstává i nastavování procesů podporujících zdravou organizační kulturu, funkční personální práci a kvalitní péči. Není pak divu, že ani formování postojů a dovedností pracovníků není v našich sociálních službách stále věnována dostatečná pozornost. Mnoho poskytovatelů (hlavně těch, které zřizují kraje a města) nakupuje pro své zaměstnance vzdělávání a další podporu především na základě ceny, nikoli kvality. Zejména tam, kde do práce nastupují nízko kvalifikovaní uchazeči, je však klíčové věnovat jim velkou a kvalitní péči, aby z nich vyrostli dobří profesionálové.

Řešení jsou jednoduchá, ale vyžadují odvahu
  1. Stát (MPSV a kraje) by měl vyhlásit politiku radikální podpory terénních a ambulantních služeb pro všechny cílové skupiny. Ta by měla zahrnovat masivní podporu vzniku nových kapacit těchto služeb a podporu jejich místní a časové dostupnosti, kombinovanou s řízeným útlumem kapacit služeb pobytových.
  2. Stát (MPSV) by měl také realizovat dlouhodobou osvětovou kampaň s dopadem na širokou veřejnost, která bude informovat o možnostech a výhodách služeb v domácím prostředí („Doma je nejlíp”).
  3. Stát (MPSV) by měl zajistit, aby každý, kdo to potřebuje, dostal kvalifikovanou podporu case managera, který podpoří nalezení a realizaci řešení, spočívajícího v setrvání v domácím prostředí, a nikoli v přestěhování do velkokapacitního pobytového zařízení.
  4. Manažeři sociálních služeb by měli jako svoji klíčovou odpovědnost vnímat vlastní zdokonalování ve vedení lidí a měli by si vytvořit dostatek času pro to, aby pečovali o rozvoj podřízených, kteří pracují přímo s klienty, a formování organizační kultury.

Autor: Honza Kostečka