Transformace pobytových sociálních služeb. Terminus technicus v sociálních službách již dlouho skloňovaný, avšak jen pozvolna realizovaný. Pro mnoho lidí v ústavech alias „Domovech“ se tak „Doma“ nachází v nedohlednu. Oběd se uvaří, prádlo se vypere, jídelna se uklidí, kapesné se přidělí, někdo se o to všechno postará… Tak nějak se v zámcích, bývalých klášterech, kasárnách či v jiných budovách prožije celý život. A čas zatím neúprosně pádí.
Proč to nejde rychleji?
„Je to drahé.“ Jak často slýchávám tato slova v praxi. Slova použitá většinou jen jako zástupný důvod, aby se z transformace stala nedosažitelná meta. Přitom se na příkladu mnoha odvážných organizací jasně ukazuje, že transformace změnila život jejich uživatelů zcela zásadně k lepšímu, a navíc zlepšuje pracovní podmínky pro pomáhající profese. Ano, kvalita bývá dražší. Ale díky kvalitě mohou lidé jako třeba pan Karel žít svůj život po svém. Tak se nám, Karle, představte.
Jsem Karel
Letos mi bude 54 let. Tři roky bydlím v chráněném bydlení. Předtím jsem 40 let žil v různých ústavech. Naposled na zámku s velkým parkem. Skoro nikdy jsem nemohl být sám, i když jsem chtěl. Nešlo to. Bylo nás tam moc. Spolu jsme vstávali i chodili spát, společně jsme jedli nebo pracovali v parku či na poli.
Poprvé ve svém životě mám pokoj jen sám pro sebe. Někdy se v něm zamknu. Jen tak. Protože můžu. V domku jsme čtyři. Ne se všema jsem kamarád, ale to zas tak nevadí. Když nemám náladu a nechci se bavit, jsem u sebe v pokoji. Do obchodu si chodím, kdy chci. Jídlo si nakupuju sám. Vlastně si ze své ledničky můžu sníst, co chci a taky kdy chci, a nemusím jíst s ostatními. Mám svoje peníze. Opravdové peníze, ne kapesné. Chodím si je vybírat do bankomatu. To teda vždycky s Maruškou nebo Mirkou, které mi pomůžou naplánovat, kolik můžu utratit. Taky mi pomáhají s ostatními věcmi, co ještě neumím. Rád si zajdu do hospody na pivo nebo se jen tak projít. Klidně sám. Od domu mám klíč, tak nemusím na nikoho zvonit. Taky jsem se už naučil prát v pračce. Když se mi večer nechce spát, dívám se dlouho na televizi nebo si jdu na zahradu zakouřit. Teď už můžu, protože nikoho neruším.
Konečně jako doma
Vidíte tu zásadní změnu? V Karlových 54 letech konečně převládá slovo „můžu“, a tak může konečně prožívat život po svém.
Milí poskytovatelé velkých pobytovek,
ano, jakákoliv změna nás každého stojí úsilí, námahu, někdy dokonce nepohodlí a nezřídka i peníze.
Ale věřte, že když jde o to, abychom konečně lidem pomohli žít normálně, stojí to za to.
Potvrzuje 99 Karlů ze 100. ☺
Autor: Marta Valová
Marta aktuálně konzultuje proces transformace v organizacích, které se rozhodly touto cestou jít, a to v jakékoliv jeho fázi. V budoucnu ji čeká spolupráce na auditech zaměřených na normalizaci života lidí s postižením v pobytových službách.