Stejně jako mnozí další jsme v TUDYTAM hluboce zasaženi zjištěními, která publikoval týdeník Respekt v souvislosti se zabitím Doroty Šándorové, a s dalšími případy, včetně popisu systémových selhání a zanedbání. Reakce řady organizací i jednotlivců, včetně politických představitelů, ukazuje, že Dorota Šándorová (a další, v tuto chvíli pro nás bezejmenní lidé, kteří ve službách zažívali nebo zažívají nevhodné zacházení, zanedbávání a týrání) nám odkázala dluh v kvalitě podpory těch nejzranitelnějších členů společnosti. A je naším úkolem ho splácet vlastním úsilím o to, aby systém péče a jednotlivé služby dostály svému poslání zajišťovat lidem s jakýmkoliv znevýhodněním důstojný život.

Oceňujeme, že český stát se prostřednictvím ministra práce a sociálních věcí a zmocněnkyně vlády pro lidská práva přihlásil k úkolu tyto problémy řešit. S využitím naší dlouhodobé zkušenosti s expertní podporou na různých místech v systému profesionálního pomáhání chceme do diskuse nad opatřeními, která v reakci na zveřejněnou kauzu budou vznikat, vnést několik – dle nás zásadních – bodů.

Kontrola a restrikce posílí zametání problémů pod koberec

V prvních reakcích na zveřejnění článku v Respektu zaznívá ze strany odpovědných orgánů nutnost posílení kontroly a využívání restriktivních opatření pro korekci kvality poskytovaných služeb. Souhlasíme s nutností posílit odbornost inspekce sociálních služeb a s tím, že by se měla více zaměřit na oblast práv a individuálních potřeb klientů. Zároveň je nutné mít na zřeteli, že pracovníci (zejména ti, kteří pracují s klienty s náročným chováním) jsou vystaveni řadě velmi náročných momentů a v některých z nich přirozeně chybují a chybovat budou. Pro to, aby se míra jejich pochybení snižovala a bylo možné hledat efektivnější postupy a řešení, je nutné, aby mohli otevřeně mluvit o tom, co se jim nedaří a kde chybovali. Budou-li organizacím a pracovníkům hrozit vysoké postihy a nebude-li dostupná masivní podpora v bezpečném prostředí, zametání pod koberec bude pokračovat.

Personální kapacita

Řada služeb, které pracují s klienty s náročnějšími potřebami, je zoufale personálně poddimenzovaná. Pokud personální zajištění neodpovídá potřebám lidí, jimž je služba poskytována, je vysoce pravděpodobné, že dochází k přetížení pracovníků, chybám, zkratům, k vyhoření. Nemluvě o tom, že neustálý tlak na finanční efektivitu služeb (včetně mzdových nákladů) ze strany krajů je vyvíjen často s minimálním ohledem na skutečné potřeby klientů.

Manažerský rozměr

Všechny popisované případy se odehrávají v rámci služeb poskytovaných organizacemi, které mají své zřizovatele, ředitele a manažerské týmy. Naše zkušenost ukazuje, že zejména v příspěvkových organizacích je péče o tyto aktéry a o rozvoj jejich citlivosti k potřebám klientů opomíjena, stejně jako promítání potřeb klientů do designu služeb.

Poskytování služeb jako odborná práce

Podpora lidí (nejen) s náročným chováním je odborná a kvalifikovaná práce a ne, opravdu ji nemůže vykonávat každý. Pro tuto práci je třeba mít odpovídající osobnostní nastavení i vzdělání. I pokud ho pracovník má, potřebuje pro dobrý výkon své profese průběžnou i příležitostnou podporu. Přesto jsou v současné době i do velmi náročných situací a kontextů dosazováni pracovníci s minimálním vzděláním v dané oblasti a bez potřebných osobnostních rysů, často bez další podpory, supervize nebo doprovázení.

Formování a opečovávání hodnot v celém systému

Hodnoty obsažené v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením nejsou pevně zakotvené ani ve státních a krajských sociálních politikách, ani v systému sociálních služeb. Postoje, hodnoty a jednání pracovníků přímé péče nejsou dostatečně formovány vzděláváním. Praxe pak odpovídá hodnotově nejasnému rámci. Zásadních prohřešků proti základním hodnotám se však nedopouštějí jen pracovníci přímé péče, ale v některých případech i aktéři na všech úrovních systému od politiků přes úředníky po manažery služeb (např. stigmatizace, vylučování určitých skupin z rovného přístupu ke službám či nucení k životu ve specifickém prostředí).

Role opatrovníka při hájení zájmů

Systém opatrovnictví, zejména veřejného, je velmi náchylný k formalismu a přenáší řady úkonů na poskytovatele pobytových služeb. Pozici veřejného opatrovníka často vykonávají přetížení lidé, kteří nemají kvalifikaci k rozpoznání toho, nakolik je podpora poskytovaná jejich opatrovanci ne/vhodná.

Ne/spolupráce pobytových služeb s rodinou

Sociální pracovníci často nemají dostatečné kapacity ani dovednosti pro práci s rodinným systémem. Často proto nevhodně či nedostatečně pracují s vazbami klientů na jejich rodiny i širší vztahové okolí.

Téma se týká mnohem více lidí v pobytových službách

I přesto, že aktuální kauza nasvěcuje zejména potřeby lidí s mentálním postižením, poruchami autistického spektra a náročným chováním, vše výše zmíněné se týká i lidí s jinými typy potíží. Ve velmi obdobné situaci se nacházejí například senioři s neurodegenerativními onemocněními (často vedoucími k náročnému chování), kteří jsou v současnosti „umísťováni“ do různých typů specializovaných velkokapacitních pobytových služeb. Téma se dotýká také mnoha lidí s lehčími formami mentálního nebo kombinovaného postižení, žijících v různých formách skupinového bydlení od ústavních zařízení po chráněná bydlení. U všech těchto osob se zcela samozřejmě předpokládá, že by měli žít ve skupině lidí s podobným typem postižením a že právě toto je pro ně normální.

Velkokapacitní síť komunitních služeb místo velkokapacitních služeb

Už 61 let víme, že poskytování služeb lidem ve velkokapacitních zařízeních s sebou nese řadu problémů, které nelze odstranit bez opuštění těchto institucí. (Erving Goffman publikoval svoje „Azyly“ v roce 1961.) Bez jednoznačného rozhodnutí o deinstitucionalizaci služeb se nedostaneme dál než jen k dílčím úpravám a opatřením. Dílčí úpravy, vedoucí k tzv. humanizaci, však nezamezí tomu, aby se lidé žijící v zařízeních museli těmto institucím dlouhodobě přizpůsobovat. A několik desítek let už také víme, že k opuštění institucí potřebujeme souhru mnoha aktérů a kroky na mnoha úrovních. Klíčové je především vytvoření silné sítě komunitních služeb, které se budou na své klienty dívat prizmatem jejich potřeb a požadavků. Prioritou musí být podpora a péče poskytovaná v komunitě. Ta, je-li realizována v souladu s dobrou praxí, má vždy vyšší kvalitu než sebelepší pobytová služba, segregující lidi na základě společného znaku postižení od okolní společnosti.

Case management

V péči o dospělé lidi s postižením nebo jiným znevýhodněním je nutné zavést do celého systému prvek case managementu, který bude koordinovat podporu a péči pro jednotlivé lidi a sledovat její provázanost s jejich potřebami. Zvláště pro lidi s vyšší potřebnou mírou podpory je koordinovaná síť spolupracujících služeb nezbytná.

Politika a zřizování organizací

Opakovaně se ukazuje, že současná situace, kdy kraje jsou zřizovateli řady pobytových zařízení, plodí mnoho problémů na úrovni řízení. Obsazování postů ředitelů zařízení se často stává součástí politicko-mocenských procesů, přičemž manažerská odbornost a hodnotová ukotvenost kandidátů jde zcela stranou. Souběh role zřizovatele a zadavatele pro síť služeb velmi často vede k prosazování zájmu instituce (v tomto případě krajského politicko-úředního aparátu) nad zájmy a potřeby klientů. Toto nastavení vyúsťuje do situace, kdy kraj nemá v poskytovatelích, které sám zřizuje, adekvátní protiváhu, jež by by hájila zájmy klientů. Zájmy klientů tak do diskuse nepřináší de facto nikdo.

Moc a odpovědnost externistů

V mnoha organizacích, které ve své praxi vykazují problematické prvky (ať už v designu svých služeb, nebo v konkrétních postupech personálu), působí řada externích odborníků – konzultantů, supervizorů… V některých případech vzniká dojem (někdy přiživovaný samotnými organizacemi), že působení externisty je zárukou toho, že se vše děje správně. Takový dojem je zcela mylný. Externisté nemají možnost nahlédnout praxi organizace v celé šíři a jejich role je ve většině případů zejména podpůrná, nikoli kontrolní, a je to tak správně. Externista nese zodpovědnost za to, že podporuje organizaci a její pracovníky ve směřování k takové péči, která je v souladu s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením a dalšími normami. Zodpovědnost za výslednou kvalitu péče ovšem nese poskytovatel.

Všechna výše uvedená témata budeme v následujících měsících postupně diskutovat a rozpracovávat v dílčích expertních stanoviscích. Tato stanoviska budeme nabízet k veřejné debatě a dalšímu využití při transformaci systému péče.

Kolektiv autorů: experti TUDYTAM