S rozjíždějícím se rokem 2021 a očekávanou pomocí, kterou nám (snad) přinese očkování proti COVIDu, je dobré začít se ohlížet zpět a zkoušet porozumět tomu, co nám pandemie mohla napovědět o různých oblastech našich životů. Zkusme se pomocí (zatím) dostupné zkušenosti podívat na to, co nám pandemie řekla o péči a podpoře v jednom ze segmentů sociálních služeb – v rezidenční péči.
JDE O ŽIVOT
V průběhu druhé vlny se mi do rukou dostala osobní zpověď jednoho z vysokých manažerů pomáhající organizace, který se v rámci naprosté pandemické nouze dostal jako dobrovolník do přímé práce v rezidenčním zařízení. Na jeho (pro mě velmi dojemném) vyprávění mě zaujal jeden aspekt. Všichni zapojení pracovali na zachování provozu instituce (v tomto případě domova pro seniory), protože jen tak bylo možné starat se o klienty. Instituce se tedy samy o sobě staly předmětem záchrany. Jejich zaměstnancům nosily dobré duše z okolí jídlo, ochranné pomůcky, pomáhala jim armáda a studenti. Dobrovolníci jsou okamžitě zapojeni do koloběhu provozu, který se jmenuje „obslužná péče“, krmení, polohování, přebalování…
Všem jde o život. Klientům, zaměstnancům i instituci samotné… Personál a dobrovolníci podávají heroické výkony v zájmu zachování provozu. Tento provoz pak zachová (snad) klienty naživu. Je totiž jasné, že pokud vypadne tato péče, nebude se o klienty mít kdo postarat.
TIKAJÍCÍ BOMBA ÚSTAVNÍCH ZAŘÍZENÍ
Zároveň jsou takové instituce místy, kde bylo ohrožení během této epidemie paradoxně větší než doma. Slovy jednoho z hygieniků – „Koncentrace lidí v ústavních zařízeních je jako tikající bomba a nemusí se ani jednat o COVID, může to být i jiná infekční nemoc. Stačí jeden pozitivní a celé zařízení to sfoukne jako svíčku,“ navíc infekce zkosí i pečovatele, a tak rapidně klesá kapacita (i kvalita) poskytované služby a podpory. V některých zemích (dle dostupných informací) byl podíl zemřelých z rezidenčních služeb na celkovém počtu zemřelých v první vlně pandemie ve vysokých desítkách procent.
KOMPLEXNÍ PÉČE?
Zřetelně se tak ukazuje jedna z výhod péče v komunitě, kde se kombinuje formální a neformální podpora a člověk (pokud je podpora poskytovaná kvalitně) žije v rámci širších sociálních vazeb. V době krize (problému, ať už subjektivního nebo obecného rázu) se tak mohou více aktivizovat různorodé formy pomoci, které fungují na odlišných základech a principech, mohou se doplňovat, zaskakovat za sebe, kreativně vytvářet nová spojenectví a formy. Otevírá se i možnost obyčejné lidské a sousedské solidarity a pomoci, jejichž příkladů jsme během pandemie zažili stovky a tisíce.
Navíc státní systém pomoci předpokládá, že v rezidenčních zařízeních je již o lidi zcela komplexně pečováno (často mylně interpretuje přítomnost zdravotní složky v systému péče jako péči lékařskou či nemocniční), a tak jen velmi neochotně přijímá klienty těchto služeb do standardní zdravotní péče. Dle neformálních informací nemocnice COVID pozitivní pacienty z rezidenčních zařízení nechtěly přijímat. Člověk žijící v rezidenční službě je tak znevýhodněn několikanásobně – má svůj handicap (např. nějakou formu demence a geriatrickou křehkost), je vyčleněn ze svého přirozeného prostředí (bydlí v „důchoďáku“) a navíc nemá přístup ke standardní zdravotní péči v krizi. Klobouk dolů před všemi pracovníky rezidenčních zařízení, kteří v této situaci obětavě a empaticky pečují o své klienty.
HLÍDANÁ OMEZENÍ
Samostatnou kapitolou jsou zákazy návštěv a vycházek v rezidenčních zařízeních. Opatření, která byla z epidemiologického hlediska asi nutná a pochopitelná, mnohdy však dlouhodobá a velmi chabě kompenzovaná. Řadě lidí bylo zabraňováno nejen opustit zařízení či ve svém „domově“ přijmout návštěvu, ale byli i v rámci tohoto zařízení omezováni v pohybu, jejich aktivity, které běžně v rámci rezidenční služby dělali, byly zrušeny. I lidé žijící v běžných bytech byli vládou v lecčems omezováni a zasahovalo se do jejich zvyků a práv, lidé v rezidenčních zařízeních však byli omezováni ještě nad běžná opatření, navíc byli nadstandardně hlídáni samotnou institucí, v níž žijí, aby tato přísnější opatření dodržovali. Vyčlenění a znevýhodnění tak nabývá zcela nepřijatelných rozměrů.
POUČENÍ
S velkou pokorou a úctou je potřeba pohlížet na všechny, kteří lidem v jakémkoli místě a čase poskytují podporu a pomoc. V době pandemie zvláště. Nesmíme však zapomenout, že systémy a způsoby, které jako společnost pro pomoc druhým vytváříme, je třeba kriticky zkoumat a hodnotit. V tomto ohledu se ukázalo, že rezidenční sociální služby (a čím větší, tím více) jsou formou, která lidi se znevýhodněním ještě více znevýhodňuje.
Měli bychom si také jasně uvědomit, že pokud chceme ve 21. století dostát křesťansko-humanistickým ideálům a hodnotám, na kterých naše společnost stojí, je naprosto nutné zaměřit svoji pozornost na dostupnost a kvalitu péče a podpory poskytované lidem v jejich domácím prostředí. A zároveň s tím učinit často náročná a bolestivá rozhodnutí směřující k omezení a postupnému nahrazení velké většiny současných rezidenčních zařízení a služeb službami v komunitě.
Autor: Honza Kostečka