Už se vám taky v nouzovém stavu stýská po supervizi? Honzovi dokonce tolik, že si musel svoji supervizi vymyslet. A nakonec se z toho vyklubalo malé nahlédnutí do toho, jak supervizor prožívá takovou normální supervizi.
Přijíždím
Parkuji na stejném místě, stejně jako vždy, když jedu do tohoto týmu. Supervizi tu dělám už nějaký ten pátek, a tak se těším. Po ranní kávě na pumpě už jsem i celkem při smyslech…
Do místnosti vcházím přesně v 9:00, tak to mám rád… Z týmu je tu slabá třetina, ale naštěstí ostatní zaznamenali můj příchod, a tak rychle dobíhají.
Klasický úvod – jak se máte, co je nového. Atmosféra nevykazuje nic překvapivého, odpovědi normální – „Teď je toho nějak víc“, „Přijde mi, že minulá supervize byla včera“, „Já jsem byla nemocná, tak se teprve chytám“…
Jana říká, že odchází na mateřskou. (Uf, to je ještě ta lepší varianta odchodu – v dobrém.) „Je okolo výměny na její pozici něco, co by se mělo ošetřovat v supervizi?“, ptám se. 10 minut diskuse jestli ano, nebo ne. Nakonec ne…
Začínáme
„Tak, jaká máte témata, která byste rádi nabídli pro dnešek?“ Jde to pomalu, jako skoro vždy. Návrhy, diskuse o jejich relevantnosti pro supervizi, výběr priorit a pořadí. Už mě to nepřekvapuje, ani neznervózňuje. Pokud úvod a výběr témat stihneme do 45 minut, jsem klidný. Nakonec vybíráme dvě témata pro dnešek, jedno týmové a jedno klientské… I když kdo ví, co se z nich vyklube.
Pomalu rozehráváme první téma. Nechávám mluvit hlavní protagonisty, pak se ptám i ostatních, jak to vidí… Zdá se, že je shoda na tom, že mají problém, ale každý ho vidí v něčem trochu jiném. Začínají se dohadovat o tom, co je špatně, kde se to bere – je to vedoucím, nebo špatně nastavenými dotacemi, nebo za to můžou členové týmu svojí laxností? Nebaví mě to. Hra na viníka, tu hrát nechci. Říkám, že mě nezajímá, kdo co zavinil, ale zajímalo by mě, co oni s tím můžou dělat. Náhle se shodují. Úleva. Byla to trochu střelba naslepo se jich takhle zeptat, ale vyšlo to… Dolaďujeme další postup týmu v téhle věci. Pauza.
Po pauze
Druhé téma – zdá se, je klientské. Nemůžeme se dobrat toho, co v tom František, který téma přinesl, potřebuje. Nakonec se shodneme na trochu všeobecném „Co s tím můžu dělat?“. Zdá se, že to trápí hlavně Františka, ostatní jsou v odstupu a spíš mu radí, než aby chápali jeho emoce. Zkouším různé intervence, abych oddělil věcnou a emocionální rovinu. Pořád to nejde. Aneta se začíná bránit – už zase, jako minule, předminule… Říkám si, že není prostor to označit, tak snad se jí vedoucí pak více pověnuje, a zdá se, že si všimla. František se na ostatní oboří: „Vy mě vůbec nechápete!“ Ostatní se zarazí. „Co nechápeme?“ „Že mě to už prostě nebaví!“ Vypadá to, že mu porozuměli, hurá! Dávají mu smysluplnější návrhy, ale máme už málo času, posledních 10 minut. Františkovi se zjevně ulevilo. Mně taky. Konečně můžeme téma uzavřít.
A konec
Jako vždy se nakonec ptám, jaké to bylo. Z odpovědí se zdá, že se to povedlo a každý si našel něco svého. Aneta přemýšlí, že si bude muset objednat Individuální supervizi. Je přesně 12:00. Odcházím…
Nasedám do auta. Rádio, které automaticky začne hrát, hned vypínám a myslím na… na co? Asi na nic a zároveň trochu na všechny tam. Znovu zapínám rádio a vyrážím někam dál. Tak zase příště…
Tato supervize se nikdy neodehrála, i když asi mohla. Jména jsou smyšlená, podobnost s reálnými postavami a událostmi čistě náhodná.
Autor: Honza Kostečka
Jaké supervize nabízíme a kdo jsou naši supervizoři?
Aktuální situace a doba nás naučila dělat také supervize on-line. Měli byste zájem, nebo se chcete zeptat na podrobnosti? Kontaktujte Honzu Kostečku na e-mail: honza@tudytam-vzdelavani.cz nebo mobil: +420 608 335 785.
One comment