Série investigativních reportáží TV Seznam v minulých dnech otevřela debatu o kvalitě rezidenčních služeb pro seniory v České republice.
Domníváme se, že není vhodné komentovat konkrétní fakta a detaily reportáží zpracované s investigativní naléhavostí. Jsme toho názoru, že v systému sociálních služeb pracuje řada skvělých profesionálů, kterým hluboce záleží na jejich klientech a podle toho i pracují.
Jako každému oboru se ani sociálním službám nevyhnou chyby i lidská selhání, která bohužel dopadají na zranitelné klienty. Uvedené reportáže však odkazují k několika palčivým (a chronickým) problémům systému sociálních služeb v ČR, které dle našeho názoru a dlouholeté zkušenosti v oboru zasluhují mimořádnou pozornost.
Hodně pobytu, málo terénu
V České republice je stále velmi mnoho velkokapacitních rezidenčních služeb – domovů pro seniory, domovů se zvláštním režimem a domovů pro osoby se zdravotním postižením. Řada těchto zařízení má dlouhé pořadníky zájemců a vzniká mylný dojem, že jejich kapacity jsou nedostatečné. Pravým problémem je však nedostatečná kapacita služeb terénních (osobní asistence aj.) a ambulantních (denní stacionáře aj.) a neexistence systematické podpory (case managementu a poradenství), která by klientům a jejich rodinným příslušníkům pomáhala hledat a realizovat takové řešení jejich nepříznivé situace, jež jim umožní za podpory terénních a ambulantních služeb fungovat v jejich domácím prostředí. Vznikají tak impozantní řady čekatelů pobytových služeb, a tím se odůvodňují alokace financí do velkokapacitních zařízení. Kruh se uzavírá a všichni směřujeme do domovů důchodců.
Pobytové služby však oproti terénním nabízí jednu klíčovou výhodu – mají domy. Ty mohou být krásné, dobře se u nich stříhají pásky při otevření, rozšíření či rekonstrukci, a voličům se pěkně prezentují jako důkazy péče o ně a jejich blízké. Stavět dálnice a chodníky je pro lidi, takže stavět domovy pro seniory přece také…
Pobytová služba jako „nejlepší” řešení
U laické (a částečně i odborné) veřejnosti převládá dojem, že pobytová služba dovede zajistit komplexnější a kvalitnější péči, než služba terénní. Přitom víme, že (už i v ČR) existují terénní služby, které dokáží podporovat v životě doma i lidi ve velmi obtížných situacích. Nejvýraznějším příkladem jsou domácí hospice, které dokáží poskytovat vysoce specializovanou a komplexní péči doma i lidem, jejichž aktuální stav vyžaduje vysokou míru podpory. Když je toto možné, nemůžeme se tvářit, že lidé v jakémkoli stavu musí využívat rezidenční sociální službu.
V rámci finanční efektivity péče (rozumějte „aby služba byla co nejlevnější pro stát”) je většina pobytových služeb pro seniory velkokapacitních, přičemž domov s 80 klienty je brán jako „malý”. Tyto domovy jsou pod tíhou tlaku na zefektivnění služeb (často ze strany zřizovatelů) nuceny k redukci personálu, a díky tomu se v kombinaci s krizí na trhu práce vytváří ideální podmínky pro absenci individuálního přístupu ke klientům.
Tyto velké instituce už ze své podstaty inklinují k institucionálnímu pojetí péče, a přes veškerou snahu některých osvícených pracovníků, je v nich klient často brán pouze jako objekt péče, jeho unikátní životní příběh a potřeby zůstávají stranou zájmu.
Ryba zapáchá od hlavy
Kvalitní služby nemohou být bez kvalitního personálu, a ten nemůže být bez kvalitních manažerů. Manažeři v sociálních službách by měli být specialisty na práci se svými podřízenými. Měli by umět vychovávat a vést své podřízené tak, aby v nich kultivovali etické jednání, zasahovali v problematických chvílích a uměli rozhodovat v zájmu klienta, aby nebyl poškozován, někdy i za cenu nepopulárních personálních rozhodnutí. Proto však musí samotní manažeři intenzivně pracovat na rozvoji svých dovedností v oblasti vedení lidí a měli by tomu věnovat desítky hodin ročně v pečlivě vytvořených programech. Je smutnou realitou, že tomuto požadavku dostojí jen velmi málo z nich. Dokonce někteří manažeři samotní nevnímají vedení lidí jako řemeslo, ve kterém je nutné se neustále zdokonalovat.
Stranou zájmu zůstává i nastavování procesů podporujících zdravou organizační kulturu, funkční personální práci a kvalitní péči. Není pak divu, že ani formování postojů a dovedností pracovníků není v našich sociálních službách stále věnována dostatečná pozornost. Mnoho poskytovatelů (hlavně těch, které zřizují kraje a města) nakupuje pro své zaměstnance vzdělávání a další podporu především na základě ceny, nikoli kvality. Zejména tam, kde do práce nastupují nízko kvalifikovaní uchazeči, je však klíčové věnovat jim velkou a kvalitní péči, aby z nich vyrostli dobří profesionálové.
Řešení jsou jednoduchá, ale vyžadují odvahu
- Stát (MPSV a kraje) by měl vyhlásit politiku radikální podpory terénních a ambulantních služeb pro všechny cílové skupiny. Ta by měla zahrnovat masivní podporu vzniku nových kapacit těchto služeb a podporu jejich místní a časové dostupnosti, kombinovanou s řízeným útlumem kapacit služeb pobytových.
- Stát (MPSV) by měl také realizovat dlouhodobou osvětovou kampaň s dopadem na širokou veřejnost, která bude informovat o možnostech a výhodách služeb v domácím prostředí („Doma je nejlíp”).
- Stát (MPSV) by měl zajistit, aby každý, kdo to potřebuje, dostal kvalifikovanou podporu case managera, který podpoří nalezení a realizaci řešení, spočívajícího v setrvání v domácím prostředí, a nikoli v přestěhování do velkokapacitního pobytového zařízení.
- Manažeři sociálních služeb by měli jako svoji klíčovou odpovědnost vnímat vlastní zdokonalování ve vedení lidí a měli by si vytvořit dostatek času pro to, aby pečovali o rozvoj podřízených, kteří pracují přímo s klienty, a formování organizační kultury.
Autor: Honza Kostečka
Komentáře
zerdě napsal/a:
27/11/2019 v 9:57
jak to vsak resit u lidi, kteri ziji sami, nemaji rodinu a se vzdalenymi pribuznymi si nemaji co rict a nebo se vubec nesnesou, stejne tak i v pripade sousedu? tam ta instituce nejde nahradit, pouhym dojizdenim pracovnika, navic paradoxne tech pracovniku muze byt i mene, ne kazdy je ochotny ve sve praci cestovat sem a tam
Honza Kostečka napsal/a:
27/11/2019 v 10:26
Ano, takové situace opravdu nastávají a jejich řešení je opravdu složité. Jednou z věcí, které by terénní a ambulantní služby měly věnovat větší pozornost, je podpora v navazování a udržování přirozených vztahů. V dnešní době terénní služba často pečuje a asistuje, má však mezery v tom, aby řešila i emocionální a vztahové potřeby klientů.
zerdě napsal/a:
27/11/2019 v 13:47
ja to vezmu, ze sve zkusenosti, me by treba urvalo, kdyby me nekdo nutil navazovat kontakty, z pribuznymi, ktere roky odmitam z ruznych l, ale podstatnych duvodu videt, verim ze treba ti seniori to maji obdobne, stejne tak jako urcite nebudu „kamaradit“ se sousedy, kteri, jsou z velke casti alkoholici, nekteri i fetaci, maji problemy se zakonem nebo jsou mi proste nesympaticti a jsme zase u toho, jak nahradit ty domovy, kdyz ten clovek nema kolem nikoho blizkeho, nokoho komu by veril a nebo jen nemel.v zivote potrebu se druzit
Hana Mudrová napsal/a:
01/12/2019 v 10:14
Máte pravdu. Na straně druhé však vznikají nedeorozumění kvůli naprostým prkotinám, především, když si lidé neumějí vyříkat, oč jde. Tak se třeba všichni urazí, že k nim senior nechce přijet, že odmítá opustit byt – a já se při soc. šetření zeptala, zda paní nemá úniky moče. Už byla vytvořená taková ta důvěrná bublina, paní nevnímala, že je tam dcera, hleděly jsme si do očí a paní se svěřila, jak příšerně se stydí. Dcera se rozplakala, protože paní kvůli tomu byla už rok odtažitá a striktně odmítala všechy nabídky a pozvání, rodina v tom viděla i demenci… Ne vždy je to kvůli počůrávání, hodně se i agresí zakrývá strach, že při odhalení nesoběstačnosti hrozí domov – a věřte, že současný osmdesátník zatraceně dobře ví, jak fungovaly. O LDN nemluvě.
Petra Valentová napsal/a:
27/11/2019 v 22:21
Honzo, skvěle napsané. Děkuju ❤
Martina Smrčková napsal/a:
28/11/2019 v 9:55
Pěkně shrnuto. Je škoda, že práce s rodinou a širším okruhem pečujících osob je odsunuta až na druhou kolej, je prakticky nemožné ji kromě rané péče financovat z dotací. I proto pak narůstá potřeba pobytových služeb, protože je to prostě „jednodušší“. Bylo by moc fajn, kdyby se navrhované řešení podařilo zrealizovat, úplně mi mluví z duše.
Eva napsal/a:
28/11/2019 v 11:26
Naprosto souhlasím s autorem! Zatímco lidé s mentálním postižením jsou někdy téměř nuceni opouštět ústavy, ve kterých prožili život a jít do komunitního bydlení, lidé, kteří žili v běžné společnosti, jsou sestěhováváni do takovýchto monster. I když připustíme, že každý nemůže zůstat doma, měl by mít možnost dožít v blízkosti své komunity v zařízení podobném chráněnému bydlení.
Eva
Lidka Kania napsal/a:
28/11/2019 v 12:46
Na studiích jsem zažila praxi v domově důchodců v ČR a ve Vídni. Rozdíly v přístupech zaměstnanců ke klientům byly neskutečné! V ČR jsem zažila podobné věci jako je v nynější kauze (šlo o jiný domov), ve Vídni byl hlavním tématem práce zachování lidské důstojnosti a bylo to poznat v každém jednání pracovníka s klientem. Zažila jsem v domově ve Vídni také to, že se každý klient, který měl titul, musel oslovovat tímto titulem – i když to byl 90ti letý děda. U nás bylo oslovení „dědo“ nebo „babi“ běžné.
Nyní při této kauze si uvědomuji jeden velký rozdíl, který je v oblasti personálu. Ve Vídni byli pracovníci všech možných národností a barev – z Asie i Afriky. Byli to lidé, kteří byli ochotni odejít ze své vlasti, aby si někde lépe vydělali. Měli velkou motivaci k práci. U nás se pečující personál často skládá z lidí se základní školou a krátkým kurzem – zvláště dnes, kdy je velká zaměstnanost a není možno si vybírat. Takže nároky na pracovníky u nás jsou nízké, mzdy jsou taky nízké, práce těžká, motivace malá.
Miroslava Homolková napsal/a:
28/11/2019 v 22:18
Děkuji za tento názor. Také by pomohly pravidelné supervize personálu a dobrá je myšlenka svepomocnych skupin, kdy by se podporovalo propojení seniorů mezi sebou. Velkym problemem pri jejich pobytu v domacim prostředí je jejich osamělost. Z toho pak prameni uzkosti, deprese, myšlenky na sebevraždu. Pracuji na gerontopsychiatrickem oddělení a právě kvůli osamělosti se k nám pacienti často vracejí.
Hana Mudrová napsal/a:
29/11/2019 v 22:24
Velmi dobře shrnuto! Velice chybí podpora v terénu. Lidé by neměli spoléhat, že to nějak dopadne a že se někdo postará, ale sami se sktivně zapojovat do sousedské společnosti,. Z terénu (šetření ÚP pro příspěvek) znám oba protipóly. Osamělost (ale velmi často u nás dobře řešenou pečovatelkami) i podporu okolí, konkrétně třeba dvě devadesátnice, jedna převážně ležící a dementní, denně za ní přijdou 3 lidé a ještě ji dcera zkontroluje ze zahraničí přes skype, za druhou chodí „holky“, o generaci mladší kamarádky a společně tvoří a povídají si, denně přichází rodina a pečovatelka. Ta dáma je prakticky uvězněná ve 3.patře bez výtahu.
Petra Mžourková napsal/a:
02/12/2019 v 16:50
Stručné, jasné, výstižné. Díky za článek :)
Romana napsal/a:
02/12/2019 v 18:18
Dobrý den, pěkně popsaná situace. Já bych ještě doplnila zásadní otázku, které se všichni bojíme, jak čert kříže (tedy vlastně nebojíme, odpověď známe). Jak to je a bude s „malými“ zdravotnickými úkony (podání léku, převazy/ošetření dekubit, polohování, podání inzulínu,…), které Pracovník v sociálních službách nesmí dělat, ale v terénu ( a mnohdy i v pobytovkách…) je realita jiná? Kdyby to PSS nedělali, systém zkolabuje hned druhý den. MPSV řekne, že to má dělat Domácí péče. Ale této služby je jako šafránu a financování je také k ničemu. Takže máme lidi udržet, co nejdéle doma. Super, jsem pro všemi deseti. Rozšíří se kompetence PSS? Asi těžko. Takže od zítřka nikdo, okej?