Přelom…
V minulém roce vznikly dva sociálně politické dokumenty, týkající se rozvoje a transformace sociálních služeb: Národní strategie rozvoje sociálních služeb na období 2026–2030 (dále také „NSRSS“) a Akční plán pro deinstitucionalizaci sociálních služeb v ČR na období 2026–2028 (dále také „APDI“). Akční plán je jakýmsi prováděcím předpisem pro jeden ze „strategických cílů“ NSRSS („Sociální služby lépe reagují na potřeby uživatelů a demografický vývoj“). TUDYTAM byl – spolu s dalšími organizacemi – přizván k tvorbě Akčního plánu pro deinstitucionalizaci do Mezioborové a meziresortní komise pro implementaci deinstitucionalizace.
Jde o důležité materiály, v něčem možná i přelomové. Například v tom, že v mnoha ohledech dobře pojmenovávají problémy současného systému služeb. Ale především, poprvé se v nich z ministerské úrovně oficiálně říká, že je třeba transformovat ústavy zřízené přímo samotným MPSV. A dokonce s termínem – do roku 2033! To je skvělé. Existence těchto ústavů je totiž ostudou státu. Trochu divné je, že to není formulováno jako samostatný cíl, v NSRSS je to spíš taková poznámka mezi řádky.
… bez velkých změn
Podobně je o kousek dříve v NSRSS jen tak mezi řádky zmíněno, že „MPSV bude usilovat o zákaz přijímání nových klientů do nekomunitních služeb od roku 2040.“ A tady ta přelomovost strategických dokumentů začíná končit. Stop stav pro ústavy je jistě také skvělý. Ale za prvé se tu tak nějak samozřejmě předpokládá, že ještě v roce 2040 budou ústavy existovat, a za druhé si všimněme té formulace: „MPSV bude usilovat…“. Úsilí je dokonce jedna z těch nejskvělejších věcí! Díky za něj. Ale už příliš dlouho pozorujeme úsilí bez větších výsledků, i když právě ty potřebují lidé s postižením a jejich rodiny k normálnímu životu nejvíc. Tady se, bohužel, státní správa ukazuje jako velmi slabá a selhávající v tak zásadní věci, jako je schopnost plánovat konkrétní výsledky transformace ústavních služeb a rozvoje služeb komunitních, především těch terénních a ambulantních. A slabá je vůči krajům. Pro ústavní zařízení, která jsou zřizována nebo financována kraji, totiž žádný termín úplné transformace na komunitní služby stanoven nebyl.
Když už se státní správa neodhodlala stanovit termín transformace všech ústavů, alespoň chce přimět – nebo to tak na první pohled vypadá – všechny zřizovatele k vytvoření vize transformace: „Všechna pobytová zařízení nekomunitního charakteru pro osoby se zdravotním postižením bez ohledu na zřizovatele mají do roku 2028 (v souladu s principy deinstitucionalizace a Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením) jasnou vizi své úplné transformace do mixu komunitních terénních, ambulantních a případně pobytových služeb komunitního charakteru.“ (Tuto formulaci navrhl TUDYTAM jakožto jeden ze specifických cílů na období 2026–2028, v APDI se to nicméně objevilo jako jedno z opatření.) Zní to ambiciózně.
Jenomže Akční plán k tomuto opatření hned dodává: „Cílem je doporučit a metodicky podpořit kraje v tom, aby všechna nekomunitní pobytová zařízení pro osoby se zdravotním postižením transformovaly na komunitní služby a aby soustavně rozvíjely síť dostupných komunitních služeb.“ Doporučení a metodická podpora… to už tak ambiciozně nezní. A v návazné aktivitě k tomuto opatření Akční plán říká, že kraje „budou podporovány a vedeny, aby zahrnuly vize transformace do střednědobých plánů s cílem rozvoje komunitních služeb v dostatečné kapacitě na základě sledování potřeb obyvatel“. Podpora a vedení krajů ale nezajistí, že to kraje skutečně udělají. Co když prostě některé kraje budou dál chtít svoje ústavy provozovat? Stát se tu evidentně vůbec nestaví do pozice autority, která by jednoduše řekla, jak se věci změní a co se pro to konkrétně musí udělat. I když přesně tak by v této otázce vystupovat měl. Koneckonců jsou to v drtivé převaze peníze ze státní kasy, jimiž se přes jednotlivé kraje financují sociální služby – včetně těch ústavních.
Aktivity bez jakékoli garance výsledku
Stejný problém s dotahováním úsilí k reálným výsledkům má NSRSS i APDI v oblasti rozvoje služeb. TUDYTAM navrhoval, aby se v Akčńím plánu objevil mj. strategický cíl, odpovídající článku 19b Úmluvy. V Národní strategii a potažmo v Akčním plánu skutečně nakonec tento cíl je, avšak pouze jako cíl specifický: „Lidé se zdravotním postižením mají přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí, rezidenčním službám a dalším službám komunitního charakteru, včetně osobní asistence, které jsou nezbytné pro nezávislý způsob života a začlenění do společnosti a zabraňují izolaci nebo segregaci (viz Úmluva čl.19 b).“
Coby specifický cíl ovšem tato formulace příliš nefunguje, protože v ní právě chybí ona specifikace – upřesnění výsledku, indikátory, termíny. A pak popis kroků, jak toho dosáhnout. Opatření, navržená pro tento cíl v NSRSS, nijak nezaručují, že povedou k jeho naplnění. Jedno z opatření například zní: „Zajištění a rozvoj sítě dostupných komunitních sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením (dětí i dospělých) a programů na podporu rodin, osob blízkých a osob se zdravotním postižením v komunitě a ukotvení systému využívání finančních zdrojů.“ Podobná vyjádření v různých variacích plní stránky řady dokumentů, třeba krajských střednědobých plánů. Ale bez další konkretizace jde v podstatě o nic neříkající floskule.
Dalo by se tedy čekat, že Akční plán určí aktivity, které podpoří toto a další opatření a hlavně skutečně povedou k tomu, aby lidé se zdravotním postižením ve výsledku měli „přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí“ (atd. – viz Úmluva a výše uvedený specifický cíl). Jenže v aktivitách popsaných v Akčním plánu se ukazuje, že MPSV se cítí tak maximálně na to, že „bude metodicky vést kraje při tvorbě sítě dostupných komunitních sociálních služeb“, „navrhne nástroj, pomocí kterého bude možno prosazovat bonifikaci finanční podpory komunitních služeb“, „bude v rámci svých pravomocí a možností ovlivňovat nastavení operačních programů“, „bude zdůrazňován princip ukončení finanční podpory z EU fondů na humanizaci či modernizaci stávajících“, „bude metodicky vést a podporovat kraje v implementaci § 48 zákona o sociálních službách, který zakazuje společné soužití dětí a dospělých“, „uspořádá minimálně 10 tematických kulatých stolů“, „uspořádá minimálně 8 vzdělávacích akcí s možnou participací lidí s postižením“, „bude podporovat a iniciovat osvětovou kampaň zaměřenou na širokou veřejnost, sousedy a odbornou veřejnost“…
Při rozvoji komunitních služeb se zkrátka státní správa k žádné velké akci nemá. Jako nástroje změny chce totiž používat hlavně metodické vedení, které kraje nemusí respektovat, vzdělávací aktivity, které nikoho k ničemu nezavazují, a osvětu, která nejspíš nikoho neosvítí.
A tak vlastně nevíme. Je Akční plán poloplná, nebo spíše poloprázdná sklenice? A není vlastně jen takovou potravou pro vlka, která zajistí, aby koza zůstala i po nakrmení vlka celá? Jinými slovy Akční plán (ale i Národní strategie) stále nechávají otevřenou možnost, aby i dlouho po skončení jejich platnosti řada lidí s postižením neměla přístup k běžnému životu v komunitě.
Autoři článku: Jan Paleček a Jan Kostečka
