Slovinská inspirace – 1. článek z našeho nového cyklu příspěvků: Aspekty důstojnosti.

Nespokojenost s příspěvkem na péči

S příspěvkem na péči není v Česku spokojený skoro nikdo. Kdo potřebuje víc péče a podpory, kritizuje jeho výši, která při aktuálním nastavení úhrad stačí jen na zhruba pět hodin denně. Ti, kdo jej chápou jako nástroj financování sociálních služeb, poukazují na to, že příliš velká část končí v rodinách, a ne ve službách. Ti, kdo říkají, že je od počátku stejně tak odměnou za péči pro rodinné pečující, zase namítají, že jako kompenzace příjmu není dostatečný a neformální péči nestaví na roveň té profesionální. Pokud jde o posuzování nároku na příspěvek, mluví se o tom, jak nedostatečně je zohledněna řada aspektů života s postižením, a že celý proces je citlivější spíše vůči fyzickému než duševnímu a intelektovému postižení. Stejně tak se poukazuje na to, že pouhé 4 stupně příspěvku neumí zachytit nuance míry potřeb.

S každým identifikovaným problémem přicházejí také návrhy řešení. Opakují se požadavky na navýšení částky, aby se zvýšila kupní síla a lidé měli na péči a pečující na živobytí. Objevují se návrhy na jeho rozdělení na dávku pro pečující a na dávku určenou pouze na sociální služby. Tím by se vyjasnilo, kdo dostává co. A ta část, která funguje jako odměna pečujícím, by se mohla po vzoru pěstounských dávek dál upravovat a navyšovat. Nepletlo by se to s financemi na rozvoj služeb. Další návrhy se týkají počtu stupňů. Někdo navrhuje přidat pátý stupeň, jiným se zdá optimálních stupňů sedm, to aby se přesněji nasvítily odstíny intenzity podpory. Často se v této souvislosti vyzdvihuje zkušenost Slovenska nebo Rakouska. Současně s tím se navrhuje lepší kalibrace mechanismu vyhodnocení, aby se nezapomínalo na potřeby některých skupin.

Příliš se přitom nemluví o systému, který celé tohle klubko problémů s příspěvkem na péči vyřešil nejelegantněji. Nejde o slovenský, rakouský, ani německý model. Řeč je o Slovinsku. Konkrétně o tom, jak Slovinci nastavili fungování osobní asistence. To samé by se přitom mohlo týkat dalších druhů péčových služeb.

Slovinská inspirace pro dva české problémy

Slovinský systém umí na jedné straně velmi dobře vyhodnocovat míru potřebné podpory. To proto, že místo stupňů pracuje s počtem potřebných hodin podpory týdně. Nepřevádí je zpět na stupně závislosti a neztrácí tak informaci, kterou převod na šestý, devátý, nebo třiadvacátý stupeň pokaždé ztratí, tedy konkrétní údaj o objemu podpory potřebné pro konkrétního člověka. Znát takovou hodnotu je klíčové pro plánování a koordinaci zejména u lidí, kteří podporu potřebují každý den a na dlouhé časové úseky.

Druhý problém, který by nám slovinský přístup pomohl vyřešit, je problém finanční nedostupnosti péčových terénních služeb. Lidé by už nemuseli žádat nadace nebo ukrajovat ze svých prostředků na živobytí, aby si mohli dovolit potřebnou podporu. Slovinský systém se u osobní asistence jednoduše obejde bez úhrad služby uživatelem. (V českém kontextu to známe třeba u sociální rehabilitace. Výše příspěvku na péči je u sociální rehabilitace nepodstatná, protože klient za službu přímo neplatí. Přitom prakticky nemusí být mezi poskytováním sociální rehabilitace a osobní asistence nebo podpory samostatného bydlení podstatný rozdíl. Rozlišování mezi nimi je spíše ideologické.)

Nejenže si Slovinci tím pádem nekomplikují situaci paušalizujícími stupni závislosti při vyhodnocení míry potřeb, ale odbourali i bariéru finanční nedostupnosti v podobě úhrad za péči. Nepotřebují pak ani zvláštní dávku na zaplacení těch úhrad. Člověk přijde do služby s přiznaným počtem hodin podpory týdně, podobně jako když se v Česku jde s doporučením od praktického lékaře ke specialistovi. A finance na provoz služeb si systém posílá mezi veřejnými pokladnami a poskytovateli přímo.

Řešení

V Česku se uživatelé služeb sociální péče právem domáhají osvobození od péčové chudoby a žádají navýšení příspěvku na péči, aby si potřebnou péči a podporu mohli zaplatit. Opravdovým vysvobozením pro uživatele s vysokou mírou potřeb však není rozrůstání systému úhrad a na ně navazujících příspěvků, ale osvobození od příspěvku jako takového. Ostatně stát už od důsledků nízkého příspěvku a související finanční nedostupnosti péče osvobodil asi 68 tisíc lidí. Tím, že v domovech (pro osoby se zdravotním postižením, pro seniory a v domovech se zvláštním režimem) nastavil úhrady za péči „do výše příspěvku“. Snížil tak relevanci kupní síly (nebo spíš slabosti) příspěvku na péči: dejte, co jste dostali, a o víc se nemusíte starat, my to službám dorovnáme jinak. Bohužel to samé nedopřál dalším desetitisícům lidí, kteří žijí doma s podporou terénních služeb a/nebo svých blízkých. Mnozí neformální pečující tak pečují z velké části zdarma a terénní služby zase nemají prostředky na to, aby poskytovaly péči nad rámec toho, co si klient zaplatí, i když by potřeboval využívat službu mnohem více.

Jestli by něco při řešení problémů s příspěvkem na péči pomohlo, bylo by to právě to, co stát už dílčím způsobem dělá u preventivních a většiny pobytových služeb – že ho vlastně učiní nepodstatným. Nedostatečná výše příspěvku na péči je jen symptomem a jeho zvyšování není řešením skutečné příčiny finanční nedostupnosti sociálních služeb. Tou je nadbytečnost příspěvku na péči v systému financování služeb a jeho nevhodnost při odměňování pečujících, kteří by za svou práci zasloužili běžný plat. Slovinci na vhodné systémové řešení přišli již před několika lety.

Jenda Palečekautoři článku:
David Kocman a Jan Paleček

 

Zahajujeme nový cyklus příspěvků Aspekty důstojnosti, v němž si budeme všímat různých aktuálních i dlouhodobých otázek z oblasti péče o lidi s postižením, systému služeb a jejich financování, deinstitucionalizace, naplňování Úmluvy o právech lidí s postižením, zahraničních zkušeností… Budeme přemýšlet o potřebných změnách, komentovat dění, zprostředkovávat poznatky odjinud.