Všichni dobře víme, že náš systém sociální péče není uzpůsobený k tomu, aby člověk s vysokou mírou potřebné podpory mohl žít doma. A stejně tak k tomu není uzpůsoben systém zdravotní péče. Přitom právě ke zkracování hospitalizací a k péči v domácím prostředí by mělo zdravotnictví s ohledem na neustále stoupající náklady směřovat. Zatímco vyspělé zdravotnické technologie už umožňují zůstat doma i lidem na plicní ventilaci, o odbornou zdravotní péči v domácím prostředí se musí ve výsledku starat rodina, která se musí „edukovat (…) ve všech směrech ošetřovatelské péče o imobilního pacienta“, tedy „pečovat o toaletu dýchacích cest, odsávat sekret z tracheostomické kanyly otevřeným systémem, provádět převaz kanyly a ovládat rescue postup výměny tracheostomické kanyly a také ošetřovat epicystostomii“, stejně jako se musí učit „správnému polohování, základům kinestetické mobilizace a předcházení vzniku imobilizačního syndromu“. [1] Tuto odbornou zdravotně ošetřovatelskou péči ovšem pečující v České republice nemůže mít zaplacenou jinak, než ze „sociálních“ peněz, tedy z příspěvku na péči, který dnes činí maximálně 27 tisíc korun. A z těchto peněz ještě musí pečující osoba platit i občasné záskoky buď soukromě sjednaných zdravotních sester nebo osobních asistentů, protože i ona se musí občas vzdálit. Zbytek je její „odměnou“ za náročnou péči v domácím prostředí, která podle řady studií vede k vyšší kvalitě života pacientů. [2] Bez ohledu na to, že na zaplacení běžných nákladů běžné rodiny s dětmi to samozřejmě nestačí a možnost vedle takové péče ještě pracovat je pro pečující/ho v podstatě neuskutečnitelná. A také bez ohledu na to, že měsíční náklady na nemocniční péči o pacienty s plicní ventilací jsou řádově vyšší – ve stovkách tisíc.
Péči členů rodiny o člověka na přístrojích by mohla dobře doplňovat domácí zdravotní péče, resp. mohla by ji z velké části i vykonávat. Ale tak tomu v ČR není. Zatímco péče o vysoce náročné „nemocniční“ pacienty zůstává téměř výhradně na rodině, která se k péči o člověka na přístrojích odhodlala, sestry objíždějí seniory s převazy a odběry. Nebo dojíždějí do sociálních služeb dávkovat či podávat léky jejich klientům, i když by to často bez problémů mohli zvládnout pracovníci v sociálních službách.
O tom, zda mohou zaměstnanci sociálních služeb dělat zdravotnické úkony, se mluví již řadu let a řešení je stále nejasné. Tato otázka však pouze odráží reverzní problém, totiž nedostatek sociálního rozměru domácí zdravotní péče. Stejně jako v sociální péči chybí zdravotní péče, chybí v home care péče sociální. Péče doma není péče v nemocnici, kde se u lůžka mohou střídat různí profesionálové od zdravotních sester přes ošetřovatele po lékaře, z nichž každý má na starosti jen specificky vymezenou oblast činností. V domácí péči o zdraví nejde jen o to, podat v určitou dobu lék nebo odsát sekret z tracheostomické kanyly, ale také – když je to nutné – být s člověkem delší dobu, reagovat situačně na aktuální potřeby. Zkrátka pečovat nejen s pomocí přísně kategorizovaných úkonů, ale i skrze přítomnost, vztah a flexibilní „úkony“ péče, z nichž mnoho nelze naplánovat dopředu na přesný čas. Fatální oddělení zdravotní a sociální sféry přesně takovému propojení klade obrovské překážky.
Níže publikujeme text Lucie Ovsenákové o nefunkčnosti home care právě v případech, kdy by byla nejvíc potřeba. (Text vychází z příspěvku, který původně zveřejnila na svém Facebooku.) Lucie Ovsenáková pečuje 24/7 o svého manžela, který je na domácí umělé plicní ventilaci. V domácnosti žijí společně se třemi dětmi.
Jan Paleček
Z rodinného příslušníka zdravotníkem
Stačí jedna vteřina…
… a po bouračce se probudíte v nemocnici s trubkou v krku, nemožností mluvit a vaše životní potřeby se zúží na monitoring životních funkcí… Stane se z vás velmi lukrativní objekt pro zdravotnická zařízení, na péči jdou měsíčně vyšší statisíce. Dostat se domů znamená mít psychicky odolnou (to se prověřuje) pečující osobu, vhodně upravenou domácnost a nutnost sehnat si agenturu domácí zdravotní péče. A tam ta široká starost tak nějak končí. Upřímně, koncepce a funkčnost domácí péče v ČR je naprosto tristní.
Pro zdravotní pojišťovnu musí být péče indikována výhradně ze zdravotních důvodů. Sociální důvody se neřeší. Nikoho nezajímá, že pečující nemá jak odvézt dítě do školky, když se od člověka na ventilaci nesmíte vzdálit. Doba péče za den je omezená, ti nejtěžší pacienti získají maximálně 3 hodiny denně, výjimečně šest. Ale ty vám stejně nikdo neposkytne, protože nejsou kapacity. Sestry nejsou, nechtějí pracovat za plat na úrovni uklízeček. A mít doma přímo sestru z intenzivní péče, to je utopie. A tak pečující lepí všechno tak nějak na koleně, jak nejlíp umí.
Jinde to jde
Pro zajímavost, u našich sousedů mají nejen ty slavné německé platy, ale také domácí intenzivní péči se sestrou až 24 hodin denně, i třeba sdílené bydlení klientů v intenzivní péči, kde se na rozdíl od nemocnice s rodinou počítá a ta tu může být, jak chce. I země jako Brazílie má funkční koncept „Hospital at Home“ a zdravotní sestry a výpomoc 24/7 doma.
U nás podle dat ÚZIS nemá 30 % ventilovaných pacientů žádnou domácí zdravotní péči. ŽÁDNOU. Dalších 30 % má návštěvu 1x za měsíc. Podle mých odhadů z různých průzkumů a diplomek až TŘETINA pečujících sama mění tracheostomickou kanylu. To je prosím zákrok, který má dělat lékař.
Systém ostudně šetří i ostudně utrácí
Pečující sedí zavření doma, protože je nemá kdo v nonstop péči vystřídat, nebo jim chodí pomáhat lidé úplně mimo systém, anebo si platí zdravotní sestru jako samoplátci – od 350 korun za hodinu výš. A systém takto – díky práci pečujících – výrazně ušetří.
Česká republika je na evropském chvostu v počtu ventilovaných osob v domácí péči na 100 000 obyvatel. Většina jich leží doživotně v nemocnici a vydělává těm nemocnicím peníze. V těchto případech naopak systém utrácí mnohem víc, než by musel.
Je nejvyšší čas tento ne-systém domácí péče překopat. Není to jen nedůstojné, je to ostuda.
Lucie Ovsenáková
(zdroj fotografie: facebookový účet Lucie Ovsenákové)
Máme pro vás cyklus příspěvků Aspekty důstojnosti, v němž si všímáme různých aktuálních i dlouhodobých otázek z oblasti péče o lidi s postižením, systému služeb a jejich financování, deinstitucionalizace, naplňování Úmluvy o právech lidí s postižením, zahraničních zkušeností… Naším cílem je přemýšlet o potřebných změnách, komentovat dění, zprostředkovávat poznatky odjinud.
[1] Tůmová, P. a M. Vosáhlo. První zkušenosti s domácí umělou plicní ventilací. Florence č. 10/17, 18-19 (2017).
[2] Viz např. Ribeiro, C., Jácome, C., Castro, L. et al. Long-term health-related quality of life in patients on home mechanical ventilation. BMC Pulm Med 22, 433 (2022). nebo Morrison, S. A., Roderick G., Moman A. et al. Long-term outcomes from home invasive mechanical ventilation (HIMV) in Queensland, Respiratory Medicine 247 (2025).
